Životopis - Opravdová něha

Zmizel v roce 1997 a fanoušci i na něj čekají na obvyklou vlnu "přehodnocování", která se přesně dotýká těch hodnotných umělců, kteří byli za svého života málo nebo téměř vůbec bráni v potaz, třeba ve prospěch mnohem průměrnějších brnkáčů. Přesto Abruzzan (ale sardinské matky) Ivan Graziani, narozený 6. října 1945 v Teramu, vydal řadu písní skvělého písničkářství a nezapomenutelných skladeb.expresivní něha (viz řada titulů věnovaná ženským jménům).

Je pravděpodobné, že jako ve všem, i v tom má prsty trochu zlomyslný osud. Ivan Graziani, který od útlého věku propadal hudbě - zejména rocku -, založil v 60. letech po absolvování grafického studia spíše z povinnosti než z přesvědčení skupinu "Anonima sound". Se skupinou se v roce 1967 zúčastnil festivalu Cantagiro s písní"Chlapci si to vynahradili následující rok s písní "L'amore mio, l'amore tuo" (Má láska, tvá láska), která se dobře umístila v sekci souborů. Ivan nakonec se svou skupinou stihl nahrát pět pětačtyřicítek, které měly průměrný úspěch. Úspěšný vstup do světa profesionální hudby jim však otevřel dveře k četným spolupracím.

V roce 1974 konečně zahájil svou kariéru sólového písničkáře LP deskou "La città che io vorrei" a o dva roky později hrál na kytary na albu Lucia Battistiho "La batteria, il contrabbasso, eccettera". A byl to právě sám velký Battisti, kdo mu poprvé uvěřil. V roce 1976 vyšlo také album u nahrávací společnosti Numero Uno, kterou vlastnilo duo Mogol-Battisti: "Ballata per 4 stagioni".Prodeje jsou bohužel výrazně pod očekáváním.

Následující rok to Ivan Graziani zkusil znovu a sladká píseň "Lugano addio" našla první ohlas u publika, čímž odstartovala album "I lupi". Bylo to jeho první skutečné zadostiučinění, prodalo se ho téměř deset tisíc kopií.

V roce 1978 vyšlo nové album "Pigro", album posvěcení: písně "Monna Lisa", "Pigro" a "Paolina" byly skutečnými hity, které tehdejší rozhlasové stanice hrály stále dokola. Byla to léta, kdy byl něžný Ivan Graziani na vrcholu vlny, léta, kdy ho publikum následovalo s věrností, která v následujícím desetiletí ochabla. V roce 1979 se "Agnese" stalahit, zatímco v roce 1980 se díky skladbě "Firenze (Canzone triste)" stal Ivan Graziani hudební hvězdou současnosti. Angažmá pro něj bylo marné. Byl povolán ke složení soundtracku k filmu "Il grande ruggito" a v roce 1981 se kromě produkce "Seni e coseni" objevil ve filmu "Italští chlapci".

Jeho další díla, "Ivan Graziani" a "Nove", jsou nepochybně pěkná alba, ale kupodivu se nesetkávají s kýženým přijetím. Začíná poněkud obskurní a neproduktivní etapa: průměrný "Piknic" z roku 1986 je toho jasným důkazem (zachránit se dá jen rocková "Sola" a klasická pomalá "Rosanna non sei").you"), i když o několik let později se zdá, že písničkář znovu povstal posílen a stále plný nápadů, o čemž svědčí krásná "Ivangarage". Publikum ho však jako by opustilo.

Velmi mladí ho objevili s písní "Maledette Malelingue" na festivalu v Sanremu v roce 1994, kterého se Ivan zúčastnil již v roce 1985 s písní "Franca ti amo": prodej jeho nahrávek zůstal na méně nadšené úrovni. Je třeba říci, že Graziani byl umělcem, který nikdy neusiloval o popularitu za každou cenu, ani "neznečistil" svou uměleckou tvorbu přijetím logikynehorázně komerční. Jako písničkář zůstal vždy spjat se svou poetikou, kterou používá k zobrazení reality provincií. Téma, které možná není působivé, ale rozhodně je pravdivé a nefalšované.

Dne 1. ledna 1997 zemřel zpěvák a skladatel, kterému nebylo ještě ani 53 let, ve svém domě v Novafeltrii, zasažen nevyléčitelnou nemocí.

V roce 1988 vyšel román-deník "Arcipelago Chieti", který popisuje měsíc od 19. listopadu do 19. prosince 1971, který zpěvák a skladatel strávil ve vojenské nemocnici během své vojenské služby.