Životopis - Hlas královny

Italská zpěvačka Nilla Pizzi se narodila 16. dubna 1919 v Sant'Agata Bolognese (BO), vlastním jménem Adionilla. V roce 1937, ve svých 18 letech, vyhrála soutěž "5000 lir za úsměv", předchůdkyni dnešní slavné soutěže "Miss Itálie".

V roce 1942 se zúčastnila pěvecké soutěže pořádané Eiar (Ente Italiano Audizioni Radiofoniche), které se zúčastnilo více než 10 000 soutěžících: Nilla Pizzi zvítězila a začala vystupovat s orchestrem "Zeme".

Fašistický režim považoval její hlas za příliš smyslný, a proto jí byl zakázán přístup k rozhlasovým frekvencím. Na rozhlasové vlny se vrátila v roce 1946 s orchestrem mistra Angeliniho, s nímž se zpěvačka mezitím romanticky sblížila.

Mezi jeho první hity patří písně "O mama mama", "Che si fa con le fanciulle?", "Dopo di te", "Avanti e indrè", "Bongo bongo" a "Oh papa".

Prvního ročníku festivalu v Sanremu se zúčastnila v roce 1951: zvítězila s dnes již legendární písní "Grazie dei fior"; umístila se také na druhém místě s písní "La luna si veste d'argento", kterou zazpívala v duetu s Achillem Toglianim. V té době mohli umělci do soutěže přinést více než jednu píseň.

Následující rok na festivalu v Sanremu Nilla Pizzi opět triumfovala, a to doslova: s písněmi (v pořadí) "Vola colomba", "Papaveri e papere" a "Una donna prega" dobyla celé pódium.

Následovalo zlaté období, kdy účinkovala ve filmech a rozhlasových pořadech. Její písně byly stále úspěšnější. Zapojila se i drbárna: několikrát se objevily její milostný příběh a to natolik, že se kvůli ní zpěvák Gino Latilla pokusil o sebevraždu. Všechny tyto prvky zvyku a podívané učinily z Nilly Pizzi nespornou královnu italské písně.

V roce 1952 se Pizzi zúčastnila také "Festivalu v Neapoli", který vyhrála s písní "Desiderio 'e sole". V roce 1953 se opět zúčastnila festivalu v Sanremu: s písní "Campanaro", kterou zpívala s Teddy Reno, se umístila na druhém místě.

V roce 1957 zvítězila na festivalu ve Velletri s písní "Dicembre m'ha portato una canzone" ve dvojici s Nunziem Gallem. 1958 italskou hudební scénu monopolizoval Domenico Modugno, Nilla Pizzi byla jedinou umělkyní, které se podařilo vyzvat ho na trůn: v Sanremu skončila druhá, respektive třetí s písněmi "L'edera" a "Amare un altro", které zopakovali Tonina Torrielli a Gino Latilla.

V roce 1959 zvítězila na festivalu Canzonissima s písní "L'edera", na festivalu v Barceloně s písní "Binario" ve dvojici s Claudiem Villou, s písní "Adorami" získala Cenu kritiky na Festival della canzone italiana (Cena kritiky v Sanremu) a se skladbou "Vieneme 'nzuonno" se společně se Sergiem Brunim umístila na třetím místě na festivalu v Neapoli.

Na festival v Sanremu se vrátil v roce 1960 a do finále se dostal s písní "Colpevole" ve dvojici s Toninou Torrielli. Do finále se nedostal s písní "Perdoniamoci".

V 60. letech 20. století se objevily nové hudební trendy, nástup tzv. "screamers" a fenomén porazit Vydal se tedy na cestu exilu a otevřel si elegantní noční klub pro miliardáře v Acapulku, kde večeřel s lidmi jako Frank Sinatra nebo Sammy Davis Jr.

V roce 1962 vystoupil na prvním italském Cantagiro: zazpíval "Un mondo per noi" (Svět pro nás). Mezi účastníky byli jeho blízký přítel Luciano Tajoli, Adriano Celentano, Claudio Villa, Donatella Moretti, Nunzio Gallo, Tonina Torrielli, Miranda Martino a další.

V roce 1972 získalo jeho album "Con tanta nostalgia" cenu Record Critique Award.

V roce 1981 se Nilla Pizzi opět zúčastnila Sanrema, tentokrát však jako moderátorka.

V devadesátých letech se účastnil mnoha televizních pořadů a absolvoval rozsáhlá turné po celém světě. V roce 2001 překvapil reedicí singlu "Grazie dei Fiori", který nazpíval v rapové verzi společně s boybandem "2080".

Zemřel v Miláně před svými 92. narozeninami 12. března 2011. Několik měsíců předtím začal pracovat na nahrávání nového nevydaného alba, které mělo spatřit světlo světa v roce 2011 a na němž bude řada písní významných autorů.