Životopis - Neapol v srdci

• Osmdesátá léta
• Devadesátá léta
• Nino D'Angelo v roce 2000
• Roky 2010

Gaetano D'Angelo alias Nino se narodil 21. června 1957 v San Pietro a Patierno na předměstí Neapole. Jako první ze šesti dětí dělnického otce a matky ženy v domácnosti začal zpívat své první písně na klíně svého dědečka z matčiny strany, velkého fanouška neapolské hudby. Když vyrůstal, zatímco jeho vrstevníci byli ovlivněni moderními skupinami (byla to léta, kdy "Mondohudební chvalozpěvy na Beatles), se malý Nino stále více upínal k hudbě své země, svého původu a jejích interpretů: legendám kalibru Sergia Bruniho, Maria Abbateho, Maria Meroly.

Během amatérského vystoupení ve farnosti San Benedetto in Casoria ho objevil otec Raffaello, kapucínský mnich, který ho povzbuzoval a pomáhal mu v pěvecké kariéře. Začal se účastnit téměř všech festivalů nových hlasů pořádaných ve městě a provincii a brzy se stal jedním z nejvyhledávanějších zpěváků v neapolské galerii Umberto I. V roce 1933 se stal jedním z nejlepších zpěváků v Neapoli,místo setkávání malých impresárií pořádajících svatby a pouliční párty.

V roce 1976 se mu díky rodinné sbírce podařilo shromáždit potřebnou částku na nahrání své první 45 otáčkové desky s názvem "A storia mia" ("O scippo"), kterou prodával systémem podomního prodeje. Úspěch této desky předčil všechna očekávání, a tak se zrodil šťastný nápad natočit stejnojmennou hru, po níž následovaly další:"L'onorevole", "E figli d 'a carità", "L'ultimo Natale 'e papa mio", "A parturente".

Osmdesátá léta

Psal se začátek osmdesátých let a Ninu D'Angelovi se otevřely dveře velkého plátna. Filmem "Celebrity" se D'Angelo začal pohybovat v oblasti kinematografie, ale byl to jen chutný předkrm, než poznal úspěch s filmy "Lo studente", "L'Ave Maria", "Tradimento e Giuramento".

V roce 1981 napsal "Nu jeans e na maglietta", matku všech neomelodických písní, která upevnila Nina D'Angela jako jednoho z nejoblíbenějších umělců neapolské písně. Po natočení stejnojmenného filmu se jeho úspěch strhl a jeho obraz se zlatou přilbou se stal symbolem všech chlapců z dělnických čtvrtí jihu.

V roce 1986 se poprvé zúčastnil festivalu v Sanremu s písní "Vai". Poté následovala další filmová vystoupení: "La discoteca", "Uno scugnizzo a New York", "Popcorn e patatine", "L'ammiratrice", "Fotoromanzo", "Quel ragazzo della curva B", "La ragazza del metro", "Giuro che ti amo".

Devadesátá léta

V roce 1991 se potýkal s depresemi kvůli zmizení rodičů a cítil potřebu změny. Ke zděšení svých starých fanoušků si ostříhal blond vlasy a vydal se na novou hudební cestu, která už nebyla založena jen na milostných příbězích, ale i na střípcích z každodenního života.

E la vita continua", "Bravo ragazzo" a především "Tiempo" se zrodilo možná nejméně prodávané, ale rozhodně kritikou nejvíce oceňované album. Konečně si ho a obsahu jeho písňových textů začali všímat i ti nejintelektuálnější kritici.

Proto se setkal s autoritativním kritikem Goffredem Fofim a tehdy začínající režisérkou Robertou Torre, která se rozhodla natočit krátký film, jenž by vyprávěl nejen o životě umělce D'Angela, ale i o jeho osobě, s názvem "La vita a volo d'angelo", který byl poté uveden na filmovém festivalu v Benátkách a sklidil velký ohlas. Následující rok Torre sama navrhla, aby natočilsoundtrack k jeho prvnímu celovečernímu filmu "Tano da morire" a začala přicházet nejžádanější ocenění: David di Donatello, Globo d'oro, Ciak a Nastro d'argento, spolu s definitivním potvrzením jeho umělecké zralosti.

Setkal se s Mimmem Palladinem, jedním z nejvýznamnějších současných umělců, který si ho po vytvoření velkoformátového díla na Piazza del Plebiscito, "solné hoře", vybral jako představitele města toužícího po vykoupení.

A právě o nádherné silvestrovské noci se Nino poprvé setkal s tehdejším neapolským starostou Antoniem Bassolinem, který byl ohromen neuvěřitelnou součinností, jež spojovala bývalého blonďáka s helmou s jeho lidmi, a otevřel mu dveře Mercadante, nejprestižnějšího divadla ve městě. Tak vzniklo první "Core pazzo" v režii Laury Angiuliové.

Neapolský starosta mu také nabízí možnost oslavit své čtyřicáté narozeniny na náměstí; on samozřejmě odmítá myšlenku na večer na Piazza del Plebiscito a dává přednost Scampii, kde jsou jeho lidé, kde je jeho Neapol. To se také stává příležitostí k představení jeho nového alba "A nu pass' d'a citta". Je to další umělecký průlom, nejsložitější. A somersaultbez sítě, ve jménu sňatku mezi neapolskou písní a určitým typem world music. Dávno pryč jsou časy "Nu jeans e "na maglietta": D'Angelo objevuje autorskou žílu, která mu umožňuje spojit populární melodii se zvuky na pomezí jazzu a etnické hudby.

V roce 1998 spolu s Pierem Chiambrettim moderoval festival "Dopo" v Sanremu a následující rok se vrátil jako zpěvák s písní "Senza giacca e cravatta". Mezitím ho "nehudební" kinematografie objevila i jako herce a svěřila mu hlavní role ve filmech "Paparazzi", "Vánoční prázdniny 2000" a "Tifosi", v posledním jmenovaném po boku dalšího symbolu neapolské historie, Diega Armanda Maradony.

Nino D'Angelo v roce 2000

V červnu 2000 natočil film "Aitanic", parodii na slavný kolos (Titanic), kde také debutoval v roli režiséra. Přišlo také setkání s divadlem, které už netvoří scénáře, ale opery. Hned začal u mistra Raffaela Vivianiho s představením "Ultimo scugnizzo" a sklidil velký úspěch u publika i kritiky. Za toto představení získal Gassmanovu cenu.

Na podzim roku 2001 vyšlo nové album s názvem "Terra Nera", které se stalo bestsellerem.

V březnu 2002 se zúčastnila festivalu v Sanremu s písní "Marì", která byla zařazena na kompilaci "La Festa", sbírku hitů k oslavě 25 let její umělecké kariéry.

V dubnu 2002 ho chtěl Pupi Avati do svého nového filmu "II cuore altrove" jako herce ve vedlejší roli. Za tento výkon získal prestižní cenu Flaiano. V létě téhož roku získal cenu "Fregene per Fellini" za soundtrack k filmu "Aitanic". V roce 2003 se vrátil na 53. ročník festivalu v Sanremu, kde v soutěži představil novou píseň "A storia 'e".nisciuno", která se umístila na třetím místě v žebříčku cen kritiků. ve stejné době vyšlo i nevydané album "O schiavo e 'o rre", které obsahovalo stejný singl. skutečný úspěch však zaznamenalo až toto poslední dílo "O' pate".

Od listopadu 2003 do března 2004 se vrátil na divadelní prkna, stále v hlavní roli, ve hře "Guappo di cartone", opět od Raffaela Vivianiho, a zároveň překvapivě vedl všechny hudební žebříčky v Moldavsku a Rumunsku s písní "Senza giacca e cravatta".

Ze zahraničí přicházely četné žádosti, a tak Nino v říjnu 2004 odjel na nové turné po Spojených státech a Kanadě. 4. února 2005 představil Nino D'Angelo v Museo della Canzone Napoletana své nové album, čemuž předcházelo šokující prohlášení, v němž umělec oznámil, že se možná jedná o jeho poslední dosud nevydané hudební dílo. Album nazvané "Il ragù con la guerra" (Ragů s válkou) si klade za cílbýt poslední kapitolou na nové cestě, která začala vydáním alba "A nu pass' d' 'a città'".

Po úspěchu jeho posledního CD ho televizní stanice Channel 5 požádala, aby ve sportovní hale v rodném městě Casoria uváděl v hlavním vysílacím čase pořad inspirovaný jeho kariérou s názvem "Io non ti ho mai chiesto niente", v němž Nino představil mnoho svých hitů v duetu se svými přáteli Giancarlem Gianninim, Massimem Ranierim a Sebastianem Sommou.

Nino se na základě svých velkých divadelních zkušeností, které získal na nejprestižnějších národních scénách, rozhodl znovu upravit své "Core pazzo". Představení mělo premiéru v prosinci v neapolském divadle Augusteo a rychle získalo velký ohlas a četná ocenění. Tímto představením dal vlastně mladým neapolským novomelodickým zpěvákům šanci na větší uplatnění.Core pazzo" se představuje jako muzikál s velkým osobním citem a tak silným sociálním obsahem, že sám region Kampánie v osobě prezidenta Antonia Bassolina uznal za vhodné podpořit jej jako společensko-kulturní událost, která se má dostat do škol.

Roky 2010

Nino D'angelo se vrátil na festival v Sanremu (2010) a zazpíval píseň v neapolštině s názvem "Jammo jà". Následně byla vydána nová kompilace s názvem Jammo jà kde je zachycena 35letá kariéra neapolského umělce.

Dne 4. prosince 2011 vyšel singl "Italia bella", který předznamenal vydání alba "Tra terra e stelle" na začátku nového roku. Následovalo turné po divadlech s představením "C'era una volta un jeans e una maglietta", které se opakovalo až do roku 2013.

21. října 2013 se otevřely dveře neapolského divadla Teatro Real San Carlo, aby Nino D'angelo vzdal hold Sergiu Brunimu na akci věnované jeho památce nazvané "Memento/Momento per Sergio Bruni" deset let po jeho smrti.

V listopadu 2014 opět zahájil turné "Nino D'Angelo Concerto Anni 80 ...e non solo". V roce 2019 se do Sanrema vrátil v duu s Liviem Corim a představil píseň "Un'altra luce".