Životopis Andrea Pazienza
Obsah
Životopis - Cartoon poet
Absolutní génius komiksu (u něj však toto slovo nabývá omezujícího významu) Andrea Pazienza se narodil 23. května 1956 v San Benedetto del Tronto. Dětství prožil v San Severo, vesnici v Apulijské nížině.
Ve třinácti letech se přestěhoval do Pescary, kde navštěvoval Liceo Artistico (studium zahájil již ve Foggii) a účastnil se společné výtvarné dílny "Convergenze". Již tehdy je prakticky geniálním kreslířem a málokdo z jeho okolí si to těžko uvědomuje, mimo jiné i proto, že Andrea je bujarý a vulkanický, s nezkrotnou kreativitou. Po ukončení střední školy se zapsal na DAMS, naBologna.
Na jaře 1977 vyšel v časopise "Alter Alter" jeho první komiksový příběh: Neobyčejná dobrodružství Penthotala.
V zimě 1977 se podílel na projektu undergroundového časopisu "Cannibale". Patřil k zakladatelům časopisů "Il Male" a "Frigidaire" a spolupracoval s nejvýznamnějšími novinami italské scény, od Satyriconu z "la Repubblica" přes Tango z "l'Unità" až po nezávislý čtrnáctideník "Zut", přičemž nadále psal a kreslil příběhy pro časopisy jako "Corto Maltese" a "Comic Art".
Navrhoval také filmové a divadelní plakáty, scénografie, kostýmy a oblečení pro módní návrháře, karikatury, obaly na desky a reklamy. V roce 1984 se Pazienza přestěhoval do Montepulciana, kde vytvořil některá ze svých nejvýznamnějších děl, například Pompeo a Zanardi. Spolupracoval na různých vydavatelských iniciativách, včetně L'Agenda Verde della Lega per l'Ambiente.
Andrea Pazienza zemřel náhle ve věku pouhých dvaatřiceti let 16. června 1988 v Montepulcianu ke zděšení svých blízkých a spolupracovníků a zanechal po sobě skutečně nepřeklenutelnou prázdnotu; nejen uměleckou, ale také vitalitu, fantazii, citlivost a radost ze života.
Viz_také: Životopis Ron, Rosalino CellamareVincenzo Mollica o něm napsal:
Viz_také: Životopis Alessandra Greca Kdysi dávno a navždy bude Andrea Pazienza, který kreslil na oblohu a kradl barvy duhy. Slunce bylo šťastné, že může míchat světlo s barvami, měsíc byl šťastný, že je může snít [...] Když Andrea opustil tuto zemi, nebe plakalo slzami a deštěm a rozplývalo se melancholií v modři. Naštěstí to netrvalo dlouho. Přešlo to, a když slunce ozářilo malý obláček, kterýtančil s větrem, proměnil se smíchem v tisíc tváří, zvířat a věcí. Pak se ušpinil duhou, obarvil oblohu tisíci barvami. Slunce si pomyslelo: "Teď se obloha rozzlobí." Ale hudba se změnila, mraky slavily a tleskaly tomu nezbednému mráčku. Pak i obloha zatleskala dvěma křídly, která mu půjčil racek, a s úsměvem řekla: "Trpělivost...".