Životopis - Jedli komunisté děti?

Známé jeho fotografie nejsou vůbec uklidňující. Zřejmě tak chtěl působit na své ubohé oběti, které lákal těmi nejpřívětivějšími a nejmírnějšími způsoby. Už proto, že mnohé z nich nebyly nic víc než ubohé, bezbranné děti. Bohužel pro ně si nedokázaly představit, že "hodný" pán, který před nimi stál, se bohužel zapíše do dějin jako jeden z vícemonstrózní známí sérioví vrazi.

Andrej Čikatilo se narodil 16. října 1936 na Ukrajině jako syn rolníků a vyrůstal na malé vesnici. S vypuknutím druhé světové války byl jeho otec zajat Němci: domů se vrátil až o mnoho let později. O jeho dětství se však ví jen velmi málo a otázky, které si o něm klade medicína, se točí jako šílená deska při hledání toho, jak se osobnostmohl vzniknout tak narušený.

Jedinou oporou je fáma, že Čikatila nadměrně rozrušilo vyprávění o smrti jeho bratra Stěpana, který byl nejprve zabit a poté sněden hladovými davy během velké epizody hladomoru na Ukrajině v roce 1930. Existenci údajného bratra se však nepodařilo doložit žádným dokumentem. Tato údajná tragédie pro nějskutečné, ho hluboce poznamenala a pravděpodobně ho vedla k přesvědčení, že musí odčinit nějakou vinu. Vedle této rodinné noční můry trpěl Andrej sexuální dysfunkcí, která ho učinila impotentním.

Jiní však interpretují jeho příběh jako nemocný produkt glasnost Sovětský svaz a následný rozpad celoživotních ideálů (Čikatilo nepohrdal politickou angažovaností, byl aktivním členem komunistické strany), jak ukazuje například nedávný film natočený podle jeho osoby, děsivý "Evilenko".

Když se ohlédneme za jednotlivými etapami jeho života, jistě najdeme řadu selhání, která mohla narušit jeho křehkou psychickou rovnováhu, ale ve světle racionality se nezdají být tak závažná.

V roce 1954 se Andrej Čikatilo přihlásil na Právnickou fakultu Moskevské univerzity, ale nebyl přijat. Poté se přestěhoval do malého městečka severně od Rostova, kde si našel práci telefonního operátora, ale jeho integrace mezi místní obyvatele byla obtížná a nejistá. Přesto jeho image neměla chybu, stejně jako jeho dodržování stranické praxe.

V roce 1963 se oženil s Fajinou, přítelkyní své sestry Taťány, s níž měl dvě děti (v roce 1965 Ludmilu a v roce 1969 Jurije). V roce 1971 Čikatilo po mnoha obětech konečně získal titul z ruské literatury na Svobodné univerzitě umění v Rostově a mohl tak začít naplněnější pedagogickou kariéru.

Bohužel se brzy ukáže, že jeho vztahy se studenty jsou kritické. Vlastní žáci se mu posmívají, nemají ho rádi, jak už to u mnoha učitelů bývá, ale nic nenasvědčuje tomu, že by se za tímto až příliš integrovaným člověkem skrýval vrah.

Přesto byl tento anonymní a bezvýznamný měšťák, skrývající se v šedivých záhybech společnosti, v níž žil, maniakem, který zabil více než dvaapadesát lidí, většinou dětí, poté, co je mučil a zohavil. V některých případech své oběti zamořil i po smrti epizodami kanibalismu.

Byl odsouzen k trestu smrti a 16. února 1994 v Moskvě popraven.

Dvě psychiatrické léčebny si vyžádaly jeho mrtvolu jako studijní materiál a nabídly za ni velké finanční částky. Podle nepotvrzených zvěstí nyní jeho ostatky odpočívají v nějakém ústavu, kde mají být vědecky zhodnoceny.