Životopis - Rychlá oprava sympatií

Giorgio Panariello, umělec s velkou lidskou hloubkou, obdařený velkou pokorou, sebestředností a velkým respektem k publiku, se narodil 30. září 1960 ve Florencii. Panariello, adoptovaný rodák z Versilie, je stálou součástí světa italského showbyznysu a jeho sledovanost a uznání jsou tak vysoké, že patří k největším oblíbencům publika.

Díky své velké výrazové síle dokáže Panariello s velkou lehkostí projít všemi médii showbyznysu, od divadla přes televizi až po velké plátno, a v každém kontextu dokáže projevit svůj pohotový talent díky transformismu, jehož je nedostižným mistrem.

Umělecky debutoval vítězstvím ve druhém ročníku soutěže "Stasera mi butto" a následně se jako imitátor účastnil mnoha televizních pořadů.

Ale právě ve "Vernice fresca", po boku známého moderátora a přítele Carla Contiho, může Giorgio Panariello rozvinout svůj naturel komika a charakterního herce nesčetných postav. Vedle své televizní kariéry se Giorgio může pochlubit dlouhou divadelní zkušeností, která začala v roce 1992 v "Quaderno a quadretti", následoval "Vicini birichini", v němž se objevily již jeho nejznámější postavy.

Exploze u široké veřejnosti přišla s "Aria fresca", vysílanou na Videomusic, následovanou divadelním představením "Panariello sotto l'albero" (Panariello pod stromem), s nímž toskánský komik vyprodal Teatro Tenda ve Florencii na čtrnáct dní v řadě a navštívilo ho přes 24 000 diváků.

Díky Mauriziovi Costanzovi debutoval Giorgio Panariello v roce 1997 v římském divadle Parioli s představením "Boati di silenzio". Představení se poté dostalo do milánského Ciaku, florentského Palasportu a několika dalších italských měst, kde bylo vždy vyprodáno.

Díky mimořádnému úspěchu u diváků i kritiky si Giorgia všimla kinematografie. Skupina Cecchi Gori mu nabídla spolupráci na prvním filmu Umberta Marina "Konečně sám" (1997) a poté jako scenáristu a režiséra jeho "Bagnomaria" (1999), napsaného v šesti rukou otců italské brilantní komedie De Bernardiho a Benvenutiho.

V roce 2000 se objevil v hlavním vysílacím čase, v sobotu, na stanici RaiUno s pěti díly pořadu "Torno sabato". Díky jeho úspěchu ho televize korunovala dvěma prestižními cenami, televizním Oscarem a cenou Telegatto, jako zjevení roku. V pořadu "Torno sabato" hrál Giorgio Panariello postavy, jako je plavčík Mario, dítě Simone, pierre z diskotéky Kiticaca inOrbetello všeuměl-a-malý-mozek, opilec Merigo, paní Itálie, Lello Splendor a dědeček Raperino. Díky těmto zkušenostem také prokázal talent, aby dokázal "prorazit" video jako monologický performer: dosáhl více než jedenácti milionů diváků.

Z roku 2000 je také jeho film "Al momento giusto", který napsal s mladým scénáristou a ke kterému se připojil herec a komik Carlo Pistarino (autor a společník také v sobotní televizní noci).

V roce 2001 se Giorgio vrátil na divadelní prkna s novým představením "Panariello...chi?", opět v režii Giampiera Solariho; na jevišti s ním vystupuje hudebník a zpěvák Paolo Belli.

V září se zapsal do srdcí mnoha Italů putovním televizním pořadem "Torno sabato - la lotteria", sobotním varietním pořadem na stanici Raiuno spojeným s italskou loterií, který v průměru oslovuje osm milionů diváků na díl. Díky tomuto pořadu získal Giorgio Panariello v roce 2002 tři televizní Oskary a cenu Telegatto za varietní pořad roku.

Následovala řada turné, která se vyznačovala úctyhodným počtem "vyprodaných koncertů": v červenci 2002 začala letní show "Panariello d'estate", která objížděla hlavní italská prázdninová letoviska; od listopadu do února 2003 zopakoval 70krát své divadelní turné "Chissà se sarà uno show"; na jaře 2003 se všestranný Giorgio vrátil doNa italských jevištích ztvárnil jednu z nejklasičtějších a nejzábavnějších postav mezinárodního komického divadla: pana Jourdaina v Moliérově hře "Měšťák" (repríza v zimě 2004); v létě 2003 s pouhými osmi představeními objížděl hlavní turistická střediska ve střední Itálii s divadelní show "Chissà se sarà uno show".

Tato poslední zkušenost působila jako zkouška při čekání na další velké sobotní televizní angažmá, které bylo přirozeným pokračováním těch předchozích. Vznikl tak pořad "Torno sabato ... e tre" (V sobotu se vrátím ... a tři), který ho posvětil jako mistra sledovanosti. Po vynikajících výsledcích si Giorgia vybrala RAI jako svědka kampaně na předplatné televizních poplatků pro rok 2004.

V dubnu 2004 Giorgio Panariello přistál v Americe na pouhých dvou koncertech (New Yok a Connecticut), aby přítomným italským komunitám vykouzlil široké úsměvy na tvářích. Náklonnost publika byla opět vřelá a ohromující. Následující léto absolvoval turné po Itálii s pořadem "Giorgio in scena", letním turné, kterým chtěl Giorgio ukázat, jak probíhá skutečná show v zákulisí.

Neúnavný Giorgio Panariello, jehož překvapení neberou konce, se v říjnu 2004 vrací jako kapitán a dirigent sobotních večerů RaiUno s programem, jehož název je poctou známé písni Rina Gaetana "Ma il cielo è sempre più blu" (Ale nebe je vždy modřejší).

Na konci února 2006 se vrátil, aby hostil nejvýznamnější událost sezóny v Rai, festival v Sanremu. Po jeho boku stála krásná Ilary Blasi.

V roce 2020 vydal velmi citlivou knihu s názvem " Já jsem můj bratr "