Životopis

• Duo Cochi Ponzoni a Renato Pozzetto
• Zasvěcení
• 70. léta 20. století
• Od filmového debutu po odloučení
• Devadesátá léta a možná setkání
• Dvacátá léta 20. století

Aurelio Ponzoni Cochi, známý jako Cochi, se narodil 11. března 1941 v Miláně na ulici Via Foppa 41 jako poslední ze tří dětí. Od útlého věku byl bez otce, vychovávala ho matka Adele a později navštěvoval střední školu Istituto Tecnico Cattaneo, kde se seznámil s Renato Pozzetto V osmnácti letech se přestěhoval do Londýna, vrátil se do Itálie a navázal umělecké partnerství s Pozzettem.

Duo Cochi Ponzoni a Renato Pozzetto

V roce 1964 si dvojice našla stálé místo v místním Cab64 a během krátké doby si jich všiml i Enzo Jannacci který se spřátelí s Cochi a Renato Díky této spolupráci se manželé rozhodli věnovat také hudbě (Jannacci jim pomohl napsat mnoho písní a produkovat je v nahrávacím studiu).

V roce 1965 přišli Ponzoni a Pozzetto do slavného milánského klubu Derby, kde měli příležitost být oceněni za svou surrealistickou a zároveň bláznivou komedii. Tváří v tvář zjevnému nedostatku prostředků těžila jejich komedie z monologů. nesmysl rychlé gagy, scénky a groteskní písně.

Kolem roku 1967 přivedl Enrico Vaime Cochiho a Renata do RAI, která hledala nové talenty pro svůj první nedělní pořad: "Quelli della domenica", pořad, jehož autory byli Maurizio Costanzo, Italo Terzoli, Marcello Marchesi a sám Vaime a jehož součástí byli i již slavní Ric a Gian a Paolo Villaggiovi.

Přestože program byl zjevně úspěšný, nebyl příliš oceněn úředníky Rai, kteří těžko chápali komedii o tom, že se v něm Cochi a Renato a také studiové publikum.

Díky skeči "A me mi piace il mare" se však Ponzoni a Pozzetto prosadili mezi mladými lidmi natolik, že jim RAI v roce 1969 nabídla nový pořad: "È domenica, ma senza impegno" (Je neděle, ale bez závazků), kde se objevili po boku Jannacciho, Villaggia a Lina Toffola.

Zasvěcení

Po vystoupení v rozhlase v pořadu "Batto quattro", který uváděl Gino Bramieri za účasti nejprve Rity Pavoneové a poté Ivy Zanicchiové a Cateriny Caselliové, dosáhli oba definitivního posvěcení díky kabaretní show "Saltimbanchi si muore", na níž se podílela řada jejich kolegů z Derby (Toffolo a Jannacci, ale také Felice Andreasi, Gatti di Vicolo Miracoli, MassimoBoldi a Teo Teocoli).

70. léta 20. století

V roce 1971 se Cochi a Renato opět objevili v rozhlase s pořadem "Cose così" autorů Terzoliho a Vaimeho a vrátili se do televize, nejprve s pořadem "Non è mai troppo presto" a poté s třídílným kostýmně dramatickým pořadem "Riuscirà il Cav. Papà Ubu?" V témže roce se zúčastnili kolotoče pro televizory Philips. V roce 1972 se pak zúčastnili festivalu dei Due Mondi ve Spoletu s pořadem "LaEnnio Flaiano: "Neustále přerušovaná konverzace".

Mezitím se také objevují v rozhlase po boku Raffaelly Carrà v pořadu "Gran Varietà" a poté uvádějí svůj vlastní pořad "Non si sa mai", který režíruje Roberto D'Onofrio. Během krátké doby se jim podařilo Cochi Ponzoni a Renato Pozzetto dosáhli velkého úspěchu na malé obrazovce s filmy "Il buono e il cattivo" a "Il poeta e il contadino", zatímco se rozhodli odmítnout několik filmových nabídek.

Od filmového debutu po odloučení

Později se však Pozzetto podílel sólově na filmech "Per amare Ofelia" a "La poliziotta", ale dvojice pokračovala ve spolupráci i v roce 1974 ve filmu "Milleluci" a poté hrála v "Canzonissima", díky kterému Cochiho a Renata vidělo každý večer od 7. října 1974 do 6. ledna 1975 v průměru dvaadvacet milionů diváků.na kterém se duo oficiálně podílelo, ačkoli v roce 1975 byla znělka pořadu s názvem A život, život ' se stal skutečným hitem.

V roce 1976 Cochi Ponzoni debutoval ve filmu "Cuore di cane" režiséra Alberta Lattuady, zatímco s Pozzettem si zahrál ve filmu "Sturmtruppen" režiséra Salvatora Samperiho. Dvojice se na filmové plátno vrátila také ve filmu "Tre tigri contro tre tigri" režiséra Sergia Corbucciho a v roce 1978 ve filmu "Io tigro, tu tigri, egli tigra" režiséra Giorgia Capitaniho. Poté se dvojice rozešla.

Devadesátá léta a možná setkání

Na začátku 90. let se objevily zvěsti o návratu Cochiho a Renata a v roce 1991 došlo ke dvěma letmým setkáním v televizi, v pořadech "E compagnia bella" a "Serata d'onore". Následující rok se Cochi připojil k hercům komediálního pořadu "Su la testa!", který uváděl Paolo Rossi.

Po neúspěšném pokusu Piera Chiambrettiho dát Ponzoniho a Pozzetta znovu dohromady ve filmu "Il laureato" začala dvojice v roce 1996 skutečně znovu spolupracovat na natáčení minisérie pro Raiuno. Seriál s původním názvem "Detective per caso" byl ve skutečnosti natočen až v roce 1999 pod názvem "Nebbia in Val Padana" a vysílán na Raiuno v lednu 2000.

Dvacátá léta 20. století

Následně byli Cochi a Renato hosty pořadu "Uno di noi", který uváděl Gianni Morandi, a pořadu "Novecento" s Pippo Baudem, jakož i pořadů "Nati a Milano" s Giorgiem Falettim a "Nati con la camicia" s Catenou Fiorellovou. V roce 2005 se dvojice připojila k hereckému obsazení komiků pořadu ". Cirkus Zelig ', vysílaný na kanálu Channel 5, jehož znělkou je píseň 'Libe-libe-là', stará téměř třicet let.

V roce 2007 Cochi a Renato uváděli na Raidue film "Stiamo lavorando per noi" (Pracujeme pro sebe) a vydali album "Finché cché cché c'è la salute" (Dokud je zdraví) a poté v divadle představili film "Nuotando con le lacrime agli occhi" (Plaveme se slzami v očích). V kině si zahráli ve filmu "Un amore su misura" (Láska na míru), který se však ukázal jako propadák.

V roce 2008 se vrátili na divadelní prkna s představením "An Unfaithful Couple" a v roce 2010 vystoupili na jevišti v představení "As Long As There's Health".