Životopis - zavádějící průvodce

Benito Mussolini se narodil 29. července 1883 v Dovia di Predappio v provincii Forli v rodině učitelky základní školy Rosy Maltoniové a kováře Alessandra Mussoliniho. Nejprve studoval na salesiánském internátu ve Faenze (1892-93), poté na internátu Carducci ve Forlimpopoli, kde také získal diplom učitele základní školy.

Podněcován svým otcem, facinujícím a prudce antiklerikálním socialistickým exponentem, zahájil svou politickou kariéru vstupem do Italské socialistické strany (PSI). Krátce nato se dostal do skutečného dobrodružství. Aby unikl vojenské službě, uprchl do Švýcarska, kde se setkal s významnými revolučními exponenty a nechal se fascinovat myšlenkamiPo návratu do Itálie v roce 1904, kdy byl vyhoštěn z kantonů za opakovaný a přehnaný antimilitaristický a antiklerikální aktivismus, unikl díky byrokratické chybě trestu zřeknutí se vojenské služby a poté si odsloužil vojenskou službu u pluku bersaglieri umístěného ve Veroně. Na krátkou dobu si našel čas i na vyučování v Tolmezzu.a Oneglia (1908), kde mimo jiné aktivně spolupracoval na socialistickém časopise "La lima"; poté se vrátil do Dovie.

Politická činnost však pokračovala v nezmenšené míře. Mimo jiné byl dvanáct dní vězněn za podporu dělnické stávky. Poté zastával funkci tajemníka dělnické komory v Trentu (1909) a řídil další deník: "L'avventura del lavoratore". Brzy se dostal do střetu s umírněnými a katolickými kruhy a po půlroční horečné propagandistické činnosti byl propuštěn na svobodu.vyloučen z novin za živých protestů trentinských socialistů, což vzbudilo obrovský ohlas v celém italském levicovém křídle. vrátil se do Forli, kde se bez občanských a náboženských vazeb spojil s Rachele Guidiovou, dcerou otcovy nové společnice. společně měli pět dětí: Eddu v roce 1910, Vittoria v roce 1925, Bruna v roce 1918, Romana v roce 1927 a Annu Marii v roce 1929. v roce 1915 bybyl uzavřen občanský sňatek a v roce 1925 církevní sňatek.

Zároveň mu vedení forlských socialistů nabídlo redakci týdeníku "Lotta di classe" (Třídní boj) a jmenovalo ho jeho tajemníkem. Na konci socialistického sjezdu v Miláně v říjnu 1910, kde stále dominovali reformisté, Mussolini pomýšlel na otřesení maximalistické menšiny, a to i s rizikem rozštěpení strany, tím, že by forlská socialistická federace vystoupila z PSI,ale nikdo jiný ho v této iniciativě nenásledoval. Když vypukla válka v Libyi, Mussolini se jevil jako člověk nejvhodnější k tomu, aby zosobnil ideál a politickou obnovu strany. Jako protagonista sjezdu v Reggio Emilia a po převzetí redakce novin "Avanti!" koncem roku 1912 se stal hlavním katalyzátorem nespokojenosti italské společnosti, nakloněnouekonomické a ideové krize.

Vypuknutí první světové války zastihlo Mussoliniho na stejné linii jako stranu, totiž na neutralitě. Během několika měsíců byl však budoucí Duce přesvědčen, že odpor k válce by nakonec stáhl PSI do neplodné a okrajové role, zatímco podle jeho názoru by bylo vhodné využít příležitosti a přivést masy zpět na dráhuProto 20. října 1914, pouhé dva dny po zveřejnění svého článku, který upozorňoval na změnu programu, odstoupil z redakce socialistických novin.

Po odchodu z Avanti! se rozhodl založit vlastní noviny. Začátkem listopadu proto založil "Il Popolo d'Italia", ultranacionalistický list, který se v intervenčních postojích radikálně stavěl na stranu Ententy. Lidé, soudě podle ohromného vzestupu prodeje, byli s ním.

V důsledku těchto postojů byl také vyloučen ze strany (24.-25. listopadu 1914) a povolán do armády (srpen 1915). Poté, co byl během cvičení vážně zraněn, se mohl vrátit do vedení svých novin, z jejichž sloupků zpřetrhal poslední vazby na starou socialistickou matrici, předpokládající zavedení produktivisticko-kapitalistické společnostischopné uspokojit ekonomické potřeby všech tříd.

Mussolini věděl, jak se chopit nevyjádřených potřeb, které se vinuly italskou společností, a první pokus učinil založením "Fasci di Combattimento" v Miláně 23. března 1919, kdy Mussolini pronesl na náměstí San Sepolcro projev založený na směsi radikálních levicových myšlenek a plamenného nacionalismu. Tato iniciativa se na první pohled nesetkala s velkým úspěchem.S tím, jak se situace v Itálii zhoršuje a fašismus je charakterizován jako organizovaná protiodborová a protisocialistická síla, získává Mussolini stále větší podporu a příznivé názory agrárního a průmyslového sektoru a středních vrstev. "Pochod na Řím" (28. října 1922) otevírá Mussolinimu dveře k sestavení nové vlády, přičemž sestavuje kabinetširokou koalici, která dávala mnohým naději na příchod dlouho očekávané "normalizace". Moc byla dále upevněna vítězstvím ve volbách v roce 1924. Mussolini následně prošel obdobím velkých potíží v důsledku atentátu na socialistického poslance Giacoma Matteottiho (10. června 1924), první velké fašistické vraždy (ačkoli současní historikové nemajívede přímo k Mussoliniho vůli).

Reakce protivníka na sebe nenechala dlouho čekat. Koncem roku 1925 se stal terčem četných útoků ze strany socialistů (prvním byl Tito Zaniboni), svobodných zednářů, anarchistů a dalších (dokonce i jedné osamělé Irky). Faktem zůstává, že navzdory nastolení jednoznačně diktátorského režimu se Mussolinimu podařilo zachovat a někdy i zvýšitsvou popularitu, když obratně využil některých obecně populistických iniciativ, jako bylo vyřešení dlouholetého problému tzv. "římské otázky" a prostřednictvím Lateránských paktů (11. února 1929, které jménem Vatikánu podepsal státní sekretář kardinál Pietro Gasparri) dosáhl smíru mezi italským státem a církví.

Neustálá propaganda tak začíná vyzdvihovat kvality diktátora, který je čas od času líčen jako "génius" nebo "nejvyšší duce", což je typické pro totalitní režimy.

S odstupem času však Historie dramaticky prokáže, že Reality měla pravdu. Události ukazují vůdce neschopného pevných rozhodnutí, dlouhodobé strategie nevázané na kontingentní události. V zahraniční politice, s cílem obnovit a upevnit prestiž národa v neobvyklé směsi opatrného imperialistického realismu a literárního romantismu, zastávádlouho probíhala nejistým a nevyzpytatelným způsobem.

Po obsazení Korfu italskými vojsky v roce 1923 a rozhodném postoji proti anexi Rakouska nacistickým Německem se Mussolini vydal dobýt Etiopii: 3. října 1935 překročila italská vojska hranice Habeše a 9. května 1936 Duce oznámil konec války a zrod Italského císařství Etiopie. Dobytí Etiopie ho na jedné straně přimělodosáhl ve své vlasti největší slávy, ale na druhou stranu se kvůli tomu také znelíbil Velké Británii, Francii a Společnosti národů, což ho přimělo k postupnému, ale osudovému sbližování s hitlerovským Německem, s nímž v roce 1939 podepsal takzvaný "Ocelový pakt", dohodu, která ho oficiálně zavazovala k tomuto neblahému režimu.

Dne 10. června 1940 se, ač vojensky nepřipraven, rozhodl vstoupit do války převzetím vrchního velení vojsk operujících s iluzí rychlého a snadného triumfu. Naneštěstí pro něj (a pro Itálii!) se osud ukázal být pro Mussoliniho a fašismus negativní a dramatický. Po angloamerické invazi na Sicílii a jednom z posledních rozhovorů s Hitlerem (19. července 1943)Velká rada se ho zřekla (24. července) a král Viktor Emanuel III. ho zatkl (25. července). 12. září byl převezen do Ponzy, poté do La Maddaleny a nakonec do Campo Imperatore na Gran Sasso, kde byl osvobozen německými výsadkáři a odvezen nejprve do Vídně a poté do Německa, kde 15. září vyhlásil obnovení Republikánské fašistické strany.

Osvobození Mussoliniho nařizuje sám Hitler, který pověřuje popravou Rakušana Otto Skorzenyho, později spojenci prohlášeného za "nejnebezpečnějšího muže v Evropě" pro jeho schopnosti a drzost.

Mussolini prochází obdobím zjevné únavy, je nyní "v Hitlerově službách". Usadí se v Salò, sídle nové Italské sociální republiky (RSI). Je stále izolovanější a nedůvěryhodnější, když jsou poraženy poslední německé jednotky, navrhne vůdcům C.L.N.A.I (Výboru pro národní osvobození Horní Itálie) předání moci, což je odmítnuto. V přestrojení zaNěmecký voják, pokusil se se svou družkou Clarettou Petacciovou o útěk do Valtelliny. V Dongu byl rozpoznán partyzány, později zatčen a 28. dubna 1945 popraven v Giulino di Mezzegra (Como).