Životopis

Rita Pavone se narodila 23. srpna 1945 v Turíně: debutovala v turínském divadle Alfieri v roce 1959 během dětského představení Telefoniade, které pořádala tehdejší telefonní společnost Stipe. Poprvé před publikem předvedla píseň Ala Jolsona "Swanee" a píseň Renata Rascela "Arrivederci Roma". V průběhu letNásledně vystupovala na různých pódiích ve městě, například v Principe, Hollywood Dance, La Perla, La Serenella a Apollo Danze, a byla nazývána "Paul Anka v sukních", protože její repertoár vycházel především z písní tohoto kanadského umělce.

V roce 1962 se zúčastnila prvního ročníku "Festival degli sconosciuti" v Ariccii, akce sponzorované zpěvákem Teddym Reno: ten se rychle stal Ritiným Pygmalionem, ale také jejím partnerem (vzali se o šest let později uprostřed kontroverzí kvůli věkovému rozdílu mezi nimi a skutečnosti, že muž byl již otcem dítěte a civilně ženatý). Rita festival vyhrála.Od jeho národního debutu k národní slávě byl velmi krátký krok: díky hitům jako "Sul cucuzzolo", "La partita di pallone" (oba napsal Edoardo Vianello), "Come te non c'è nessuno", "Alla mia età", "Il ballo del mattone", "Cuore" (italská verze hitu "Heart") a "Il ballo del mattone" (italská verze hitu "Cuore").American), "It's not easy being 18", "What do I care about the world" a "Give me a hammer", coververze písně "If I had a hammer".

V roce 1964 byl Pavone přizván k účinkování v televizním dramatu "Il giornalino di Gian Burrasca", které režírovala Lina Wertmullerová na motivy slavného Vambova románu a které zhudebnil Nino Rota. Ústřední písní tohoto produktu je "Viva la pappa col pomodoro", píseň předurčená k tomu, aby překročila hranice států ve své anglické ("The man who makes the music"), německé ("Ich frage mainen papa") a české ("Ich frage mainen papa") verzi.Umberto Eco ji dokonce zmínil v eseji "Apokalyptické a integrované" a v roce 1965 vyhrála cenu "Cantagiro" s písní "Lui", po níž následovaly slavné hity jako "Solo tu", "Qui ritornerà", "Fortissimo", "Questo nostro amore", "Gira gira", "La zanzara" a "Stasera con te", ústřední píseň televizního pořadu "Stasera Rita", který režíroval Antonello Falqui; v roce 1966 natočila"Il geghegè", znělka filmu Studio Uno.

V následujícím roce Rita opět vyhrála cenu "Cantagiro" s písní, kterou napsali Lina Wertmuller a Luis Enriquez Bacalov, "Questo nostro amore", soundtrack k filmu "Non stuzzicate la Zanzara"; podílela se také na filmech "La Feldmarescialla" a "Little Rita nel West", po boku Terence Hilla. Její popularita v té době přesáhla hranice států: byla pětkrát pozvána dov pořadu CBS "Ed Sullivan Show" v USA a ocitl se na pódiu po boku umělců jako Ella Fitzgerald, Duke Ellington, Marianne Faithfull, The Beach Boys, The Supremes, The Animals a dokonce Orson Welles.

K nezapomenutelným datům patří 20. březen 1965, kdy Rita vystoupila na koncertě v newyorské Carnegie Hall. U společnosti Rca Victor Americana vydala tři desky, které byly distribuovány po celém světě: "The International teen-age sensation", "Small wonder" a "Remember me". Úspěch piemontské zpěvačky se však dostavil i ve Francii, a to díky deskám "Coeur" a "Clementine Cherie", které bylyV zaalpských zemích však největší uspokojení přinesla skladba "Bonjour la France", kterou napsal Claudio Baglioni a které se prodalo více než 650 000 kusů. Zatímco v Německu se jeho 45 otáčkové desky často objevovaly v žebříčcích nejprodávanějších skladeb ("Wenn Ich ein Junge War" se jenom prodalo více než půl milionu kusů) a "Arrivederci Hans" se dokonce dostala na vrchol žebříčkuna prvním místě Argentina, Japonsko, Španělsko, Brazílie a Velká Británie jsou další země, kde se mýtus Rity Pavone prosadil: v zemi Albionu především díky filmu "You Only You", který jí také otevřel dveře do televizních pořadů, v nichž se objevila po boku Cilly Black a Toma Jonese, BBC jí dokonce věnovala speciál nazvaný "Personal Signs: Freckles".

Sňatek s Teddym Renem v roce 1968 má však na kariéru Peacockové zřejmě poněkud destabilizující vliv: ze žoviální, ale uklidňující teenagerky se stává mladá žena, která se spojila v manželství s mužem starším než ona a již ženatým. Vzhledem k zájmu bulvárního tisku, který informuje o událostech kolem rozchodu jejích rodičů, jePo odchodu od RCA odchází zpěvačka k firmě Ricordi, u níž nahrává dětské písně, které zůstávají bez povšimnutí. V roce 1969 přijíždí na festival v Sanremu, ale její píseň "Zucchero" se nedostane přes třinácté místo. Poté, co se stane matkou svého prvorozeného syna Alessandra, Ritu napodobuje Sandra Mondaini v písni "Canzonissima", zatímco její manžel nemá rád.imitace ve filmu "Doppia coppia" od Alighiera Noscheseho. Také z tohoto důvodu se jeho televizní vystoupení stávala méně častá.

Oživení přišlo v 70. letech s písněmi "Finalmente libera" (coververze písně Barbry Streisand "Free again") a se speciálem "Ciao Rita" na malé obrazovce, v němž zpívala, uváděla, imitovala a tančila. S písní "La suggestione" (napsanou Baglionim) se zúčastnila "Canzonissimy" a v roce 1972 se vrátila do Sanrema s písní "Amici mai". Druhá polovina desetiletí přinesla úspěchy jako "E zitto zitto" a"My name is Potato", znělka pořadu Carla Dapporta "Rita ed io". Mnohem nešťastnější byla účast v pořadu "Che combinazione", vysílaném na druhém kanálu v hlavním vysílacím čase, kvůli špatné chemii s druhým moderátorem Giannim Cavinou: pořad však získal v průměru dvanáct milionů diváků a zazněly v něm znělky "Mettiti con me" a "Prendimi", které vytvořilSama Peacock.

V osmdesátých letech zpěvačka trvala na své roli písničkářky s nahrávkami "Rita e l'Anonima Ragazzi" a "Dimensione donna", zatímco její píseň "Finito" se stala ústřední písní telenovely "Sassaricando", vysílané v Brazílii na Tv Globo. V roce 1989 vyšla její poslední deska s nevydanými písněmi "Gemma e le altre". Od té doby si Rita užívá zaslouženého odpočinku, který střídá s četnými divadelními vystoupeními:V roce 1995 hrála Marii ve Dvanácté noci Williama Shakespeara po boku Renza Montagnaniho a Franca Branciaroliho a v roce 1999 Gelsominu ve filmu Cesta po boku Fabia Testiho.

V letech 2000 a 2001 moderoval hudební estrádu "I ragazzi irresistibili" na Canale 5, v níž vystupovali Maurizio Vandelli, Little Tony a Adriano Pappalardo a v níž měl příležitost zazpívat si mimo jiné duet s Josè Felicianem a Brunem Lauzim.Po boku Ambry Angioliniové, Katii Ricciarelliové a Gerryho Scottiho. V roce 2006 oznámil své rozhodnutí odejít do soukromého života oficiálně v pořadu "L'anno che verrà", kde naposledy vystoupil na veřejnosti, a kandidoval ve volbách do Senátu na kandidátce Mirka Tremaglii "Per l'Italia nel mondo" za zahraniční volební obvod (protože žije ve Švýcarsku, jehož má také občanství).

Dne 6. října 2010 vystoupil opět s Renatem Zerem na koncertě v Římě u příležitosti 60. narozenin tohoto římského zpěváka a skladatele, kde mimo jiné zazpíval písně "Fortissimo", "Mi vendo" a "Come te non c'è nessuno". V roce 2011 obdržel v rámci 16. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Capri - Hollywood cenu "Capri Legend Award 2011".

Na festivalu v Sanremu 2020 se vrací po 48 letech zpívat na pódium Aristonu: píseň se jmenuje "Niente (Resilienza 74)".