Životopis

Valeria Golino se narodila 22. října 1965 v Neapoli jako dcera řecké malířky egyptského a francouzského původu a italského germanisty. Vyrůstala mezi rodným městem a Aténami a v řeckém hlavním městě zahájila kariéru modelky, než ji objevila a rozvíjela režisérka Lina Wertmuller, která ji v sedmnácti letech debutovala ve filmu Scherzo delosud číhá za rohem jako pouliční lupič", v roce 1983.

Po účinkování ve filmu "Sotto... sotto... strapazzato da anomala passione", opět pro Wertmullera, ve filmu Nica Mastorakise "Rande naslepo" a ve filmu Valentina Orsiniho "Figlio mio infinitamente caro" se v roce 1985 seznámila s režisérem Peterem Del Monte, s nímž na dva roky navázala milostný vztah a který ji režíroval ve filmu "Piccoli fuochi" (první nominace na cenu Nastri d'Argento). Poté, Valeria Golino Ještě jako velmi mladá pracovala pro režiséry jako Francesco Maselli ("Storia d'amore", za který získala cenu pro nejlepší herečku na filmovém festivalu v Benátkách), Giuliano Montaldo ("Gli occhiali d'oro") a především Barry Levinson, který si ji v roce 1988 vybral pro hollywoodské veledílo "Rain Man". V témže roce si zahrála ve filmu "Strach a láska" režisérky Margarethe von Trotta a ve filmu"Big Top Pee-wee - My Pee-wee Life", Randal Kleiser, na jehož natáčení se seznámila s hercem Benicio Del Toro. Oba se do sebe zamilovali a nastěhovali se k sobě do Golinoho domu v Los Angeles na Mulholland Drive.

V těchto letech pracovala neapolská herečka hlavně v Americe, kde se podílela na filmech "Jarní vody" Jerzyho Skolimowského a "Stopy milostného života" Petera Del Monteho. V roce 1990 se zúčastnila konkurzu na hlavní roli ve filmu "Pretty Woman", ale nakonec byla pro tuto roli vybrána Julia Roberts: soutěž mezi nimi se opakovala následující rok, a to pro film "Smrtelná linka" a také ve filmuv takovém případě má přednost americký tlumočník. Valeria Golino Utěšila se však tím, že se připojila k hereckému obsazení filmů "Osamělý vlk" Seana Penna a "Rok hrůzy" Johna Frankenheimera. 1991 byl rokem, kdy Valerii režíroval také Jim Abrahams v komediálním filmu "Žhavé výstřely!" Následující rok ji však opět režíroval italský režisér, Gabriele Salvatores si ji vybral do hlavní role ve filmu "Puerto Escondido" po boku Claudia Bisia a Diega.Abatantuono. Ve stejné době se seznámila s hercem Fabriziem Bentivogliem, se kterým navázala vztah.

Po účasti v pokračování filmu "Žhavé výstřely!" si zahrála ve filmu "Jako dva krokodýli" režiséra Giacoma Campiottiho a v krátkém filmu "Submission". v těchto měsících si ji vybral James Cameron do role Heleny ve filmu "Pravdivé lži" po boku Arnolda Schwarzeneggera, ale byla nucena od toho upustit, protože byla zaneprázdněna natáčením řeckého filmu "I sfagi tou kokora", který pomáhala produkovat: k jejímuV druhé polovině 90. let střídala svou hollywoodskou kariéru s italskou (prokládala ji účastí ve videoklipu k Remově písni "Bittersweet me"): v Americe hrála mimo jiné ve filmu Mikea Figgise "Leaving Las Vegas", ve filmu Johna Carpentera "Escape from Los Angeles", ve filmu Tonyho Gerbera "Side streets" a v televizním seriálu"Padlí andělé"; v Itálii je však hlavní hrdinkou ve filmech "Escoriandoli" od Antonia Rezzy, "Le acrobate" od Silvia Soldiniho a "L'albero delle pere" od Francesca Archibugiho.

V roce 2000 opustila Kalifornii a začala se věnovat hlavně italskému filmu: objevila se ve filmu Stefana Vicaria "Controvento" a byla mnohokrát oceněnou hlavní dámou ve filmu Emanuele Crialeseho "Respiro", který jí vynesl nominaci na Davida di Donatello a Nastri d'Argento za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. 2002 byl rokem, kdy se zamilovala do herce Andrey Di Stefano apo filmech "Prendimi e portami via" režiséra Tonina Zangardiho a "36 Quai des Orfevres" režiséra Oliviera Marchala si Valeria Golino v roce 2005 zahrála ve filmu "Texas" režiséra Fausta Paravidina: při natáčení se seznámila se svým kolegou Riccardem Scamarciem, se kterým navázala milostný vztah.

Stále více se orientovala na spolupráci s italskými tvůrci, podílela se na filmech Antonia Capuana "La guerra di Mario" (za který získala dalšího Davida di Donatello a Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli) a Francesca Comenciniho "A casa nostra"; v roce 2007 však přišly na řadu filmy Andrey Molaioliho "La ragazza del lago" a "Lascia perdere, Johnny!", kde ji režíroval její bývalý partner.Po filmu Krzysztofa Zanussiho "Černé slunce" a kontroverzním "Tichém chaosu" Antonella Grimaldiho hrála Valeria ve filmech Mimmo Caloprestiho "Německá továrna" a Giuseppe Piccioniho "Giulia non esce la sera": pro tento film také nazpívala s Baustelle píseň "Piangi Roma", která získala na filmovém festivalu v Taormině cenu za nejlepší původní píseň.Stříbrná stuha.

V roce 2009 si zahrála po boku Sergia Rubiniho ve filmu "L'uomo nero" a následující rok byla součástí hereckého obsazení filmu "La scuola è finita" režiséra Valeria Jalonga. Ke komediím se vrátila ve filmu "La kryptonite nella borsa" režiséra Ivana Cotronea (za který získala Ciak d'Oro, nominaci na Zlatý glóbus a Stříbrnou stuhu) a věnovala se také televizi, kde se podílela na italském remaku filmu "La kryptonite nella borsa" režiséra Ivana Cotronea (za který získala Ciak d'Oro, nominaci na Zlatý glóbus a nominaci na Stříbrnou stuhu).V roce 2013 představil na filmovém festivalu v Cannes svůj první režisérský film Miele, inspirovaný dramatickým tématem eutanazie, jehož producentem byl jeho partner Scamarcio.

V roce 2018 byla jmenována kmotrou filmového festivalu Lovers Film Festival v Turíně, který se věnuje LGBT tématice. V témže roce skončil její vztah se Scamarciem.

V roce 2020 si zahraje ve filmu Lasciami andare společně se Serenou Rossi a Stefanem Accorsim.