Životopis - Muka poezie

Turecký básník Nazim Hikmet se narodil 20. listopadu 1902 v Soluni (dnes součást Řecka). Jeho otec Nazim Hikmet Bey je státní úředník, matka Aisha Dshalia malířka. Nejprve studoval francouzštinu v tureckém Istanbulu, poté se zapsal na námořní akademii, kterou však musel kvůli zdravotním problémům opustit.

Jak sám přiznává ve své básni "Autobiografie" (1962), začal být básníkem, když mu bylo pouhých čtrnáct let a poprvé uvedl do tureckého básnického jazyka volný verš. Jeho vášeň pro poezii mu předal dědeček z otcovy strany, který byl kromě toho, že byl pašou a guvernérem různých provincií, také spisovatelem a básníkem v osmanském jazyce.

Během války za nezávislost v Anatolii se postavil na stranu Kemala Atatürka, ale nacionalistické ideály ho velmi rozčarovaly. Vstoupil proto do komunistické strany a začal působit jako učitel ve východním Turecku. V roce 1922 byl bohužel odsouzen za marxismus a zvolil dobrovolný exil v Rusku. Nebylo možné, aby zůstal ve své vlasti, kde byl předmětem silného nepřátelství vůčikvůli jeho veřejnému odsouzení masakrů, k nimž došlo v Arménii v letech 1915-1922. V Rusku se jeho život radikálně změnil: zapsal se na Východní dělnickou univerzitu a studoval na sociologické fakultě.

Díky univerzitním studiím se dostal do kontaktu s velkými ruskými básníky a spisovateli a poznal i jednoho ze svých mistrů: básníka Majakovského. Během svého pobytu v Rusku se oženil, ale manželství nemělo dlouhého trvání a bylo zrušeno po jeho návratu do Turecka v roce 1928. Do vlasti se mu podařilo vrátit vlastně až díky všeobecné amnestii. Pronásledovatelské klima, které v zemi panovalo, všakkruh je stále těžší a těžší, a protože komunistická strana byla prohlášena za ilegální, turecký stát nevynechá jedinou příležitost, aby ji zatkl a jako záminku použil marné motivy, jako je vylepování ilegálních plakátů.

V letech 1928-1936 strávil Nazim Hikmet ve vězení přibližně pět let, během nichž napsal nejméně pět sbírek veršů a čtyři dlouhé básně. V tomto období se jeho literární zájmy rozrůznily a kromě poezie se věnoval psaní románů a divadelních her a spolupracoval také s řadou novin jako novinář a korektor. Veškeré komediepráci, dokonce i knihaře, aby uživil svou (ovdovělou) matku, svou druhou ženu a její děti.

V roce 1938 byl Hikmet zatčen na základě obvinění, že svými básněmi podněcoval turecké námořnictvo ke vzpouře. Zdá se totiž, že námořníci rádi četli jeho báseň "Epos o Šerokovi Bedrettinim", která vypráví o vzpouře rolníků proti Osmanské říši v roce 1500. Rozsudek je přísný: dobrých dvacet osm let vězení. Ve vězení zůstává dlouhých čtrnáct let, během nichž sepíše své nejvýznamnější básně. Knihy Nazima Hikmeta jsou překládány po celém světě a jeho věhlas jako básníka roste všude kromě jeho vlasti, kde, jak sám s lítostí přiznává, jeho básně nikdy nespatří světlo světa v původním jazyce.

Mezinárodní komise, jejímiž členy byli mimo jiné Jean Paul Sartre a Pablo Picasso, vyzvala k jeho propuštění. Básník pokračoval v tvrdém boji proti turecké vládě a držel 18denní hladovku, po níž utrpěl infarkt. Během věznění se rozvedl se svou druhou ženou a oženil se s překladatelkou.Díky přímluvě mezinárodní komise byl v roce 1949 propuštěn z vězení, ale stal se obětí dvou pokusů o atentát, což ho donutilo znovu uprchnout do Moskvy. Celá tato zuřivost vůči Hikmetovi, kterého se stát dokonce snažil poslat na frontu, přestože byl po infarktu ve špatném zdravotním stavu, kontrastuje s uznáním, kterého se mu dostalo ze stranymezinárodní ocenění, včetně ceny Světové rady míru; v roce 1950 byl také nominován na Nobelovu cenu míru.

Poslední Hikmetův útěk do zahraničí je téměř dobrodružným románem: vydává se na malém člunu z Istanbulu, ale při pokusu překonat Bospor ho zastihne sněhová bouře. Náhoda tomu chtěla, že se mu podaří upoutat pozornost bulharské lodi tím, že vykřikne své jméno. Ale ačkoli loď signalizuje, že ho viděla, nepokusí se ho zachránit. Nazim si téměř zoufá, že bude zachráněn,když se k němu loď přiblíží a dovolí mu nastoupit na palubu. V kapitánově kajutě je konfrontován s plakátem se svou fotografií a nápisem "Zachraňte Nazima Hikmeta". Kapitán si pak vzal nějaký čas na jeho záchranu, jen aby mu vláda v Bukurešti řekla, co má dělat.

Přestěhoval se tedy zpět do Moskvy. Turecko ho mezitím zbavilo občanství. Nové občanství mu udělilo až Polsko, a to díky existenci starého předka, od něhož podle Nazima pocházely jeho zrzavé vlasy. Po návratu do Moskvy se v roce 1960 rozvedl se svou třetí ženou a oženil se s velmi mladou Věrou Tuljakovovou.

Nazim Hikmet zemřel 3. června 1963 na infarkt. V roce 2002, v den stého výročí jeho narození, mu turecká vláda díky petici podepsané více než půl milionem občanů konečně vrátila občanství, které mu bylo odebráno v roce 1951.