Životopis

• Spolupráce s Francem Basagliou
• Paolo Crepet v 80. letech 20. století
• Devadesátá léta
• Dvacátá léta 20. století
• Roky 2010

Paolo Crepet se narodil 17. září 1951 v Turíně jako syn Massima Crepeta, bývalého profesora nemocí z povolání a prorektora Padovské univerzity. Po absolvování studia medicíny a chirurgie na Padovské univerzitě v roce 1976 pobýval tři roky v psychiatrické léčebně v Arezzu, než se rozhodl opustit Itálii. Rozhodnutí padlo díky stipendiuudělené Světovou zdravotnickou organizací (WHO).

Poté působil v Dánsku, Velké Británii, Německu, Švýcarsku a Československu, než se přestěhoval do Indie. Paolo Crepet vyučuje v Torontu, Riu de Janeiru a Hardwardu, v Centru evropských studií. Po návratu do Itálie přijímá pozvání od společnosti Franco Basaglia který mu navrhuje, aby ho následoval do Říma.

Spolupráce s Francem Basagliou

Poté se přestěhoval do Verony, kde se seznámil s Basagliovým přítelem, profesorem Hrayrem Terzianem. Basaglia ho povolal, aby koordinoval psychiatrické služby v Římě v letech, kdy byl starostou hlavního města Luigi Petroselli, Paolo Crepet projekty organizované společně s Basagliou se zastavují v důsledku jeho smrti.

Poté spolupracoval s radním pro kulturu Renatem Nicolinim a později byl vyzván organizací Oms, aby koordinoval projekt prevence sebevražedného chování.

V roce 1978 spolupracoval na článku "Storia della Sanità in Italia. Metodo e indicazioni di ricerca" s článkem "Výzkum, historie a alternativní postupy v psychiatrii".

Paolo Crepet v 80. letech 20. století

Poté, co mezitím absolvoval sociologii na univerzitě v Urbinu, napsal v roce 1981 spolu s Marií Grazií Giannicheddou esej "Inventář psychiatrie", kterou vydalo nakladatelství Electa. Na tuto práci navázal v následujícím roce knihami "Mezi pravidly a utopií. Hypotézy a postupy pro identifikaci psychiatrického pole", "Hypotézy nebezpečnosti. Výzkum donucení ve zkušenosti s překonáváním azylového domu", "Hypotézy a postupy pro identifikaci psychiatrického pole", "Hypotézy nebezpečnosti. Výzkum donucení ve zkušenosti s překonáváním azylového domu" a "Hypotézy a postupy pro identifikaci psychiatrického pole".Arezzo" a "Psychiatrie bez léčeben [Kritická epidemiologie reformy]".

Poté, co napsal "Psychiatrie v Římě. Hypotézy a návrhy na využití epidemiologických nástrojů v měnící se realitě" pro sborník "Psychiatrie bez azylů. Kritická epidemiologie reformy", k němuž napsal i úvod, se v roce 1983 zasloužil o uvedení práce "Muzea šílenství. Sociální kontrola deviace v Anglii 19. století".

Poté spolupracoval na knize "Realita a perspektivy reformy psychiatrické péče", kterou vydalo Ministerstvo zdravotnictví, s článkem "Organizace služeb pro ochranu duševního zdraví ve velkých městských oblastech".

V roce 1985 Paolo Crepet Specializoval se na psychiatrii na psychiatrické klinice Padovské univerzity. O několik let později vydal spolu s Vitem Miriziem knihu "Psychiatrické služby v metropolitní realitě", kterou vydalo nakladatelství Il pensiero scientifico.

V roce 1989 napsal knihu "Il rifiuto di vivere. Anatomia del suicidio", kterou napsal společně s Francescem Florenzanem.

Devadesátá léta

V roce 1990 pracoval na tématu "Nemoci nezaměstnanosti. Fyzické a psychické podmínky lidí bez práce".

Zúčastnil se třetího evropského sympozia o sebevražedném chování a rizikových faktorech, které se konalo ve dnech 25. až 28. září 1990 v Boloni. V roce 1992 publikoval knihu "Suicidal behaviour in Europe. Recent research findings" (Sebevražedné chování v Evropě. Nedávné výsledky výzkumu) a následně knihu "Le dimensioni del vuoto. Giovani e suicidio" (Rozměry sebevražedného chování. Lidé a sebevražda), kterou vydalo nakladatelství Feltrinelli.

V roce 1994 napsal pro knihu "The Cure for Unhappiness. Beyond the Biological Myth of Depression" (Lék na neštěstí. Za hranice biologického mýtu o depresi) článek "Depression between Biological Myth and Social Representation" (Deprese mezi biologickým mýtem a sociální reprezentací) a také publikoval "Measures of Psychological Distress" (Měřítka psychické tísně).

V následujícím roce se vrátil k vydávání pro nakladatelství Feltrinelli svazkem "Cuori violenti. Viaggio nella criminalità giovanile" (Násilná srdce. Cesta do kriminality mladistvých).

Nejde však jen o literaturu faktu: v druhé polovině 90. let se psychiatr Paolo Crepet začal věnovat i beletrii. 1997 například vyšla kniha "Solitudini. Memorie di assenze", kterou vydalo nakladatelství Feltrinelli. Následující rok vyšla kniha "I giorni dell'ira. Storie di matricidi", společné dílo s Giancarlem De Cataldem.

Dvacátá léta 20. století

V roce 2001 napsal Crepet pro Einaudiho knihu "Non siamo capaci di ascoltarli. Riflessioni sull'infanzia e sull'adolescenza": šlo o pokračování dlouholeté spolupráce s turínským nakladatelstvím, která začala již o několik let dříve knihou "Naufragi. Tre storie di confine" a v jejímž rámci napsal také knihy "Voi, noi. Sull'indifferenza di giovani e adulti", "I figli non crescono più" a "Sull'amore,žárlivost, eros, opuštění. Odvaha citů".

Opět pro Einaudiho napsal Crepet v roce 2007 spolu s Giuseppem Zoisem a Mariem Bottou "Dove abitano le emozioni. La felicità e i luoghi in cui viviamo".

Mezitím pokračuje jeho vztah k beletrii: "Důvod k citům", "Prokletí a světlo" a "Zrazené ženě" jsou plodem jeho rozhodně plodné spisovatelské činnosti.

V roce 2008 vyšla kniha "La gioia di educare" (Radost z výchovy), následovala "Sfamiglia. Vademecum per un genitore che non si vuole resssegnare" (Neznámý. Vademecum pro neochotného rodiče) a "Perché siamo infelici" (Proč jsme nešťastní).

Roky 2010

V roce 2011 vydal knihu "Ztracená autorita. Odvaha, kterou po nás děti žádají" a v roce 2012 dokončil knihu "Chvála přátelství". V roce 2013 dokončil knihu "Naučte se být šťastní".

Paolo Crepet je také známý díky svému častému vystupování v televizi, kde je častým hostem podrobných pořadů a talk show, jako je například "Porta a Porta" v pořadu Bruno Vespa .