Životopis - Duha v mém hrdle

Edith Piaf byla přední francouzskou "chanteuse realiste" mezi 30. a 60. lety 20. století. Narodila se 19. prosince 1915 v Paříži a její skutečné jméno bylo Edith Gassionová. Při svém debutu v roce 1935 si zvolila umělecké jméno Edith "Piaf" (což v pařížském argotu znamená "vrabec").

Má nešťastný původ, dětství prožila v bídě pařížské čtvrti Belleville. Její matkou byla Leghornská dívka Line Marsa, zpěvačka provdaná za akrobata Louise Gassiona. Legenda praví, že ji Lina porodila na ulici za pomoci flicka, francouzského policisty.

Část svého dětství strávil v nevěstinci babičky Marie v Normandii. Poté se zúčastnil konkurzu v kabaretu "Gerny"; důležitá byla protekce Louise Leplého, jeho prvního impresária, který o několik let později záhadně zemřel.

Debutovala v roce 1935 v černých pletených šatech, jejichž rukávy nemohla dokončit, a na ramenou je zakryla štólou, aby nenapodobila velkou Maryse Damia, tehdejší nespornou královnu francouzské písně. Její vzestup k úspěchu začal v roce 1937, kdy získala smlouvu s divadlem ABC.

Piaf svým pestrým a kaleidoskopickým hlasem, schopným tisíců nuancí, o více než deset let předjímala pocit rebelství a neklidu, který později ztělesňovali intelektuální umělci "rive gauche", k nimž patřili Juliette Greco, Camus, Queneau, Boris Vian a Vadim.

Ty, kteří ji slyšeli zpívat, zaujalo, že ve své interpretaci uměla čas od času použít agresivní a kyselé tóny a zároveň uměla okamžitě přejít k sladkým tónům podbarveným něhou, aniž by zapomněla na určitou radostnou náladu, kterou uměla vyvolat jen ona.

V té době se již vydala do říše velikánů a prostřednictvím svého druhého impresária, nepochybného Raymonda Assa, se setkala s mnohostranným géniem Cocteauem, který ji inspiroval pro hru "La belle indifferent".

Za války bojoval proti gestapu, po válce dobyl Francii s díly "Le vagabond", "Le chasseur de l'Hô tel" a "Les Historie du coeur", a dokonce podnikl turné po Spojených státech, které ho vlastně přijaly chladně, možná znepokojeny noblesou umělce, jenž se vymykal zavedeným kánonům "belle chantause" prodchnutým exotikou.

Edith Piaf má však k tomuto způsobu pózování tak daleko, jak si jen lze představit, a přiblížit se k ní a pochopit její umění vyžaduje určitou dávku pozornosti, úsilí, které umožňuje jít za povrchní údaje.

Kromě toho se v jeho textech často zpívá o vesmíru pokorných, o truchlivých a bezútěšných příbězích, jejichž cílem je rozbít příliš mnoho snadných snů, zpívaných hlasem, který vyjadřuje svět každodenního lidství s jeho bezbřehou a srdcervoucí bolestí.

Důležitými spolupracovníky, kteří tvořili tuto fascinující směsici a kterým nakonec sama pomohla vstoupit do showbyznysu, se později staly slavné a neopakovatelné osobnosti jako Yves Montand, Charles Aznavour, Eddie Constantine, George Moustaki, Jacques Pills a mnoho dalších.

Po dalších úspěšných filmech jako "Milord", intenzivní "Les amantes d'un jour" a "La vie en rose", z nichž poslední je písní, která symbolizuje její osobnost, hraje také v tuctu filmů.

Po období sklíčenosti, které nastalo po smrti jejího třetího manžela, boxera Marcela Cerdana, dosáhla světové slávy s písní "Non, je ne regrette rien".

Skvělá zpěvačka zemřela 10. října 1963. Její tělo odpočívá na pařížském hřbitově celebrit Père Lachaise.