Životopis - Celoživotní závazek

Giorgio Napolitano se narodil v Neapoli 29. června 1925. Po absolvování práv na konci roku 1947 na Neapolské univerzitě byl již v letech 1945-1946 činný v hnutí fakultních studentských rad a delegátem 1. národního univerzitního kongresu.

Již v roce 1942 byl v Neapoli zapsán na univerzitu a patřil ke skupině mladých antifašistů, kteří v roce 1945 vstoupili do Italské komunistické strany, jejímž bojovníkem a později vůdcem byl Napolitano až do založení Demokratické strany levice.

Od podzimu 1946 do jara 1948 Giorgio Napolitano Byl členem sekretariátu Italského hospodářského centra pro jižní Itálii, kterému předsedal senátor Paratore. Poté se aktivně podílel na činnosti Hnutí za obrodu jižní Itálie (Movimento per la Rinascita del Mezzogiorno) od jeho vzniku (prosinec 1947) a po dobu více než deseti let.

Do Poslanecké sněmovny byl poprvé zvolen v roce 1953 a poslancem byl - s výjimkou 4. volebního období - až do roku 1996, vždy znovu potvrzen v neapolském volebním obvodu.

Jeho parlamentní činnost se zpočátku odehrávala v Komisi pro rozpočet a státní hospodářství, kde se zaměřoval - také v rozpravách ve Shromáždění - na problémy rozvoje jižní Itálie a otázky národní hospodářské politiky.

V 8. (od roku 1981) a 9. volebním období (do roku 1986) byl předsedou komunistické poslanecké skupiny.

V osmdesátých letech se angažoval v mezinárodních a evropských politických otázkách, a to jak v zahraničním výboru Poslanecké sněmovny, tak jako člen (1984-1992 a 1994-1996) italské delegace v Severoatlantickém shromáždění a prostřednictvím četných politických a kulturních iniciativ.

Již od 70. let 20. století přednášel hojně v zahraničí: na mezinárodních politických institucích ve Velké Británii a Německu, na mnoha univerzitách ve Spojených státech (Harvard, Princeton, Yale, Chicago, Berkeley, SAIS a CSIS ve Washingtonu).

V letech 1989-1992 byl poslancem Evropského parlamentu.

V 11. volebním období, dne 3. června 1992, Giorgio Napolitano byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny a ve funkci setrval až do konce volebního období v dubnu 1994.

Ve 12. volebním období byl členem komise pro zahraniční záležitosti a předsedou zvláštní komise pro reorganizaci vysílání.

Ve 13. volebním období byl od května 1996 do října 1998 ministrem vnitra a koordinace civilní ochrany v Prodiho vládě.

Od roku 1995 je předsedou Italské rady Evropského hnutí.

Od června 1999 do června 2004 byl předsedou Výboru pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu.

Ve 14. volebním období byl předsedou Poslanecké sněmovny Pierem Ferdinandem Casinim jmenován předsedou nadace Poslanecké sněmovny a tuto funkci zastával až do konce volebního období.

Napolitano byl jmenován doživotním senátorem 23. září 2005 prezidentem republiky Carlem Azeglio Ciampim a 10. května 2006 byl zvolen prezidentem Italské republiky 543 hlasy. 15. května 2006 složil přísahu.

Za svou oddanost věci parlamentní demokracie a za svůj přínos ke sblížení italské levice s evropským socialismem získal v roce 1997 v Hannoveru mezinárodní cenu Leibniz-Ring za svou angažovanost " života ".

V roce 2004 mu univerzita v Bari udělila čestný titul v oboru politologie.

Giorgio Napolitano přispíval do časopisu "Società" a (v letech 1954-1960) do časopisu "Cronache meridionali" eseji o jižanské diskusi po osvobození a o myšlenkách Guida Dorsa, o politice agrární reformy a tezích Manlia Rossiho-Doria o industrializaci jižní Itálie.

V roce 1962 vydal svou první knihu "Movimento operaio e industria di Stato" (Dělnické hnutí a státní průmysl) se zvláštním odkazem na práce Pasquala Saracena.

V roce 1975 vydal s Ericem Hobsbawmem knihu Interview on the PCI, která byla přeložena do více než deseti zemí.

Kniha "In mezzo al guado" (Uprostřed brodu) pochází z roku 1979 a vztahuje se k období demokratické solidarity (1976-79), kdy byl mluvčím PCI a spolupracoval s Andreottiho vládou v hospodářských a odborových otázkách.

Kniha "Za starými hranicemi" z roku 1988 se zabývala otázkami, které se objevily v letech tání mezi Východem a Západem, kdy se v USA stal prezidentem Reagan a v SSSR Gorbačov.

V knize "Za brodem: reformní volba" jsou shromážděny projevy z let 1986-1990.

Kniha "Evropa a Amerika po roce 89" z roku 1992 shromažďuje přednášky, které byly předneseny ve Spojených státech po pádu Berlínské zdi a komunistických režimů ve střední a východní Evropě.

V roce 1994 vydal knihu, částečně ve formě deníku, "Dove va la Repubblica - Una transizione incompiuta" (Kam kráčí republika - nedokončený přechod), věnovanou letům 11. volebního období, které prožil jako předseda Poslanecké sněmovny.

V roce 2002 vydal knihu "Politická Evropa", a to v době, kdy byl předsedou Výboru pro ústavní záležitosti Evropského parlamentu.

Jeho poslední kniha "Od PCI k evropskému socialismu: politická autobiografie" vyšla v roce 2005.

Konec jeho působení ve funkci prezidenta republiky se shoduje s obdobím po parlamentních volbách v roce 2013; výsledky těchto voleb přinesly vítězství Pd, ale s tak malým náskokem ve srovnání s protikandidáty - PDL a MoVimento 5 Stelle -, že Napolitano; katastrofální pokus stran najít a zvolit nového prezidenta vedl Napolitana k tomu, aby znovu kandidoval naDruhé funkční období. Poprvé v historii republiky zůstává tentýž prezident ve funkci po dvě po sobě jdoucí období: 20. dubna 2013, Giorgio Napolitano Z funkce odstoupil 14. ledna 2015, den po skončení půlročního působení Itálie v čele Evropské rady.