Životopis - Houževnatost a vůle po vítězství

Stefania Belmondo, italská šampionka v ušlechtilé, ale únavné disciplíně běhu na lyžích, se narodila 13. ledna 1969 ve Vinadiu v provincii Cuneo.

Její matka Alda, žena v domácnosti, a otec Albino, zaměstnanec společnosti Enel, ji poprvé postavili na lyže, když jí byly tři roky.

Stefania prožila dětství v horách Cuneo a s lyžováním začínala na bílých zasněžených polích před domem. "První lyže," vzpomíná Stefania, "byly dřevěné, červeně zbarvené a otec je s láskou postavil pro ni a její sestru Manuelu. Zdá se, že zpočátku (jako všechny děti) Stefania dávala přednost sáňkám.

Navštěvovala základní školu a různé lyžařské kurzy. Silná vůle, tvrdohlavá a energická Stefania Belmondo našla ve sportu příležitost, jak vybít svou energii.

Začala se účastnit několika soutěží a okamžitě dosáhla pozitivních výsledků. V roce 1982 se stala členkou regionálního týmu Piemontu a v roce 1986 národního týmu mládeže. Stefania Belmondo debutovala v závodech Světového poháru v sezóně 1986/87, tedy v době, kdy pokud se italský sportovec umístil na prvních 30 místech, dalo se to označit za výjimečnou událost.

V následující sezóně se připojila k A týmu národního týmu. Na začátku roku 1988 získala své první medaile na mistrovství světa juniorů: byla druhá v běhu na 5 km a třetí ve štafetě. Díky svým výsledkům byla mladá Belmondo povolána jako náhradnice na zimní olympijské hry 1988 v kanadském Calgary: kvůli zranění jiného sportovce se zúčastnila čtyř závodů.

Pokud si jí ještě nikdo nevšiml, jméno Stefanie Belmondové se začalo objevovat na titulních stránkách novin v sezóně 1988/89: zúčastnila se mistrovství světa ve finském Lahti, kde se umístila na desátém a jedenáctém místě; získala dvě zlaté medaile na mistrovství světa juniorů (první Italka, která získala zlato na mistrovství světa); získala tři italské tituly v celkovém pořadí.

V roce 1989 vyhrála svůj první závod Světového poháru v Salt Lake City (USA, první Italka, která vyhrála závod Světového poháru) a dokončila Světový pohár na druhém místě.

Začala série úspěchů, která se zdála být nezastavitelná: v sezóně 1990/91 vyhrál několik závodů Světového poháru, na mistrovství světa 1991 ve Val di Fiemme získal bronzovou medaili na 15 km (svou první individuální medaili) a stříbro ve štafetě. V následující sezóně trvale stoupal na stupně vítězů a na zimních olympijských hrách 1992 v Albertville (kromě pátého místa na 15 km, čtvrtéhona 5 km, druhá na 10 km a třetí ve štafetě) získala dlouho očekávanou zlatou medaili ve vyčerpávajícím závodě na 30 km (první Italka, která získala zlatou olympijskou medaili). Neúnavná Stefania dokončila závěrečný závod Světového poháru na druhém místě. V roce 1992 vstoupila Stefania do Státního lesnického sboru.

V roce 1993 se zúčastnila svého druhého mistrovství světa a získala dvě individuální zlaté medaile: na 10 a 30 km. V dubnu téhož roku podstoupila operaci hallux valgus pravé nohy. Pro Stefanii Belmondovou začalo dlouhé čtyřleté trápení.

Po druhé operaci odletěla v únoru 1994 do Norska na olympijské hry v Lillehammeru. Italskou hvězdou byla další velká královna italského běžeckého lyžování Manuela Di Centaová, jejíž soupeření se Stefanií dalo sportovním novinářům hodně námětů k přemýšlení. Manuela Di Centaová přivezla domů dvě zlaté, dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili. Stefania Belmondoová získala dvě bronzové medaile:Vzhledem k jejímu pooperačnímu výkonu jí lékař radí, aby přestala, ale Stefaniina tvrdohlavost převládne.

Skvělé výsledky, na které byla zvyklá, už nepřicházejí, ale Stefania se nevzdává. V sezoně 1996/97 se jí podaří velký návrat a po mnoha letech opět vítězí v klasické technice, při které jí operovaná noha působí nemalé problémy. Účastní se svého celkově čtvrtého mistrovství světa a získává čtyři stříbrné medaile, všechny za velmi silnou Ruskou Valbe. V jednom závodě Stefania zaostává o pouhý centimetr!

V roce 1988 pak přišla řada na olympijské hry v japonském Naganu: skončila třetí ve štafetě a druhá na 30 km.

Následující sezóna byla opět výjimečná, posetá mnoha stupni vítězů a korunovaná dvěma zlatými medailemi na mistrovství světa v Rakousku a stříbrem ve štafetě.

Poslední soutěžní sezóna Stefanie Belmondové byla 2001/02: deset let po té předchozí získala těžce vybojovanou zlatou olympijskou medaili a stříbrnou medaili na 30 km. V konečné klasifikaci poháru skončila na třetím místě.

Stefania Belmondo byla po celou svou kariéru mimořádně houževnatou sportovkyní, která jedinečným způsobem ztělesňovala ducha disciplíny, v níž byla šampionkou. Její tvář vyjadřovala únavu a úsilí stejně silně jako její úsměv radost z vítězství v cíli.

Dnes je Stefania šťastnou matkou (v roce 2003 se jí narodil syn Mathias), je společensky angažovaná, nadále je členkou Státního lesnického sboru a spolupracuje s Federací zimních sportů.

V roce 2003 vyšla jeho kniha "Rychlejší než orli jsou mé sny".

Jejím posledním velkým sportovním úspěchem byla prestižní role poslední nositelky pochodně při slavnostním zahájení 20. zimních olympijských her v Turíně 2006; zapálení olympijské pochodně bylo pro Stefanii Belmondovou stejně velkým zážitkem jako zisk olympijského zlata.