Životopis - Věčné symfonie

Je to pravděpodobně největší skladatel všech dob a míst, titán hudebního myšlení, jehož umělecké počiny se ukázaly být nevyčíslitelného rozsahu. A v některých momentech jeho tvorby se snad i pojem "hudba" jeví jako reduktivní, kdy se zdá, že úsilí o transfiguraci, které tento génius vynaložil, přesahuje lidské cítění.

Beethoven se narodil 17. prosince 1770 v Bonnu (Německo) a vyrůstal v kulturním a rodinném prostředí, které nebylo nijak příznivé. Jeho otec je historiky obviňován z toho, že byl nemotorný, opilecký zpěvák, který dokázal rozhazovat i to málo peněz, co se mu podařilo sehnat, a že Ludwigovy hudební schopnosti ždímal až k posedlosti v naději, že z něj dostane dalšího Mozarta.nízké komerční využití naštěstí neúspěšné.

Matka, skromná, ale rozvážná a čestná žena, se zřejmě vyznačovala špatným zdravotním stavem. Měla sedm dětí, z nichž čtyři předčasně zemřely.

Temperamentní Ludvík se tak brzy ocitá v aréně přežití, posilován pouze svým předčasně vyspělým talentem.

V devíti letech se začal pravidelněji učit u dvorního varhaníka Christiana Neefeho, ve čtrnácti už byl varhaníkem v kapli kurfiřtského knížete (rok předtím přišel o matku, což ho traumatizovalo) a krátce nato hrál jako multiinstrumentalista, stejně jako jeho hudební bratr Amadeus, v divadelním orchestru.

V roce 1792 odešel z Bonnu do živější Vídně, města, které ho nejvíce ocenilo a kde zůstal po zbytek života. Jeho improvizační umění, založené na promyšlených útocích na dosud štíhlý klavír střídaných s neslýchanou líbezností, šokovalo publikum.

Jeho díla, zprvu ovlivněná klasiky všech dob (Haydn, Mozart), ale již poznamenaná převažující osobitostí, pak stále odvážnější a novátorštější, otřásají líným tempem uměleckého života, rozsévají estetickou paniku, vrhají ty, kdo mají uši a srdce, do strašlivých propastí svědomí.

Zatímco byl zbožňován především tehdejší šlechtou, která se předháněla v tom, kdo mu zajistí doživotní rentu a kdo se nechá vyznamenat na frontispisech jeho děl, ačkoli psal hudbu podle vlastních vyjadřovacích potřeb, a nikoli podle objednávek (jako první umělec v dějinách), s ním se stále více objevovala trhlina, která oddělovala umělecké výkony od publika.

Poslední díla, napsaná již v naprosté hluchotě, jsou toho svědectvím, esoterickou inkunabulou pro budoucí skladatele.

Sluchový bacil ho zasáhne už v raném věku, způsobí mu krize hraničící se sebevraždou a prohloubí jeho pyšnou odtažitost od světa, která není důsledkem banálního pohrdání, ale ponížení z toho, že se nedokáže prostě těšit ze společnosti druhých. Teprve procházky v přírodě mu poskytnou trochu klidu, ale časem, aby s ním mohli přátelé komunikovat, budou mu muset klást otázky napsaní a vytváření slavných "konverzačních knih" pro potomky.

Ani láska, kterou hledal mezi šlechtičnami s modrou krví (častými návštěvnicemi jeho obvyklého prostředí), mu nebyla nakloněna: snad kvůli netrpělivosti milované, nehybné jako zhypnotizované gazely před tím nezdolným lvem, nebo snad kvůli nepřekonatelným společenským předsudkům, kdy se šlechtična nedokázala spářit s měšťanem, se skromným sluhou sedmi not.

V touze po rodinném teple nenašel lepší způsob, než si ho násilím vynutit na svém synovci Karlovi, který byl tehdy strýcovou dusivou pozorností, potupně soupeřící s jeho přirozenou matkou, dokonce dohnán ke šťastně neúspěšné sebevraždě.

7. května 1824 se Beethoven ve Vídni naposledy objevuje na veřejnosti při poslechu své slavné Deváté symfonie. Publikum propuká v bouřlivý potlesk. Skladatel sedí vedle dirigenta, zády k publiku, a listuje partiturou, hmotně znemožněn slyšet to, co sám zrodil. Musí ho donutit, aby se otočil, aby viděl na to, co se stalo.obrovský úspěch jeho díla.

Dne 26. března 1827 podlehl nemocem, které ho již delší dobu trápily (dna, revmatismus, cirhóza jater), zvedl pěst k nebi, jak praví známý romantický obraz, a zemřel na vodnatelnost. Jeho pohřeb byl jedním z nejkolosálnějších, jaké kdy byly uspořádány, celé město žaslo.

V koutě, uprostřed smutečních řečí Grillparzera a významných politiků a kulturních osobností, pozoruje scénu anonymní, zamyšlená postava, která si zvolila génia z Bonnu za svého patrona: je to Franz Schubert. Následujícího roku se k božstvu připojí ve věku pouhých 31 let a bude si nárokovat, aby byl pohřben vedle něj.