Životopis - Sweet blues made in Italy

Adelmo Fornaciari, zvaný Zucchero, se narodil 25. září 1955 v Roncocesi, zemědělské vesnici v provincii Reggio Emilia. Jeho první vášní byl fotbal: po prvních zkušenostech z oratoře se velmi mladý Adelmo připojil k mládežnickému týmu Reggiana jako brankář. Už na základní škole mu učitel dobromyslně říkal "cukr a džem".

Jako syn zemědělců zůstal Fornaciari vždy spjat se svou půdou. V Reggio Emilia začal hrát na kytaru díky pomoci černošského amerického studenta, který navštěvoval fakultu veterinární medicíny v Bologni. Brnkal na kytaru písně Beatles, Boba Dylana a Rolling Stones.

V roce 1968 se rodina přestěhovala za prací do Forte dei Marmi ve Versilii. V té době už malému Zuccherovi kolovala v žilách hudba natolik, že se dalo mluvit o lásce k rhythm'n'blues. Založil malou kapelu s názvem "Le nuove luci", chlapci jako on sám s ní začali hrát v místních tanečních sálech. Mezitím navštěvoval průmyslovou technickou školu v Carraře; poté se přihlásil naV tomto období již pracoval samostatně jako hudebník: do roku 1978 koncertoval se skupinou "Sugar &; Daniel" (Daniel je zpěvákem skupiny, zatímco Zucchero hraje na kytaru a saxofon), poté založil skupinu "Sugar &; Candies", se kterou začal také skládat písně.

Láska k blues zůstává jádrem jeho snahy prošlapat si více "italské" cestičky. Romantickou atmosférou se nechává inspirovat Fredem Bongustem, pro kterého píše "Tutto di te"; pak se stane, že Zucchero píše pro mladého představitele melodického žánru, Michele Pecoru. Ten s "Te ne vai" dosáhne velkého letního hitu a Zuccherovi se rázem otevírá cesta kprofese autora.

Bylo to v roce 1981, kdy Gianni Ravera, ohromený barvou jeho hlasu, vyzval Zucchera, aby se jako interpret zúčastnil festivalu v Castrocaro. Zucchero vyhrál, získal smlouvu s Polygramem a následující rok se zúčastnil festivalu v Sanremu. Výsledek nebyl nijak vzrušující a ani jeho další účasti mu nepřinesly velké výsledky v soutěži. Nicméně jeho "Donne(účast na festivalu v Sanremu v roce 1985) bude často brána jako příklad písně, která byla v rámci akce ignorována, ale přesto si dokázala najít zasloužené místo mezi nejkrásnějšími italskými písněmi vůbec.

V roce 1983 nahrál své první album s názvem "Un po' di Zucchero". Na Štědrý den téhož roku se narodila Irene, dcera, která měla jít v otcových stopách a vydat se na dráhu hudebního umělce. V roce 1985 se jeho umělecká kariéra rozjela: po vystoupení (s Randy Jackson Bandem) v Sanremu vyšlo již zmíněné album "Donne", album "Zucchero & RandyJackson Band", která mu přinesla úspěch a důvěryhodnost. Od této chvíle Zuccherův vzestup a úspěchy neznaly oddechu.

V roce 1986 vydal album "Rispetto"; spolupracoval s Ginem Paolim, který se Zuccherem složil píseň "Come il sole all'improvviso" a napsal text k písni "Con le mani"; píseň "Senza una donna" byla v roce 1991 nahrána v angličtině s Paulem Youngem a dosáhla čtvrtého místa v anglické hitparádě.

Během novoročních prázdnin v roce 1990 založil spolu s Dodim Battagliou, Fio Zanottim, Mauriziem Vandellim, Michelem Torpedinem a Umbi Maggim skupinu "I Sorapis", goliardskou, ale přesvědčivou sestavu. S "I Sorapis" vydal album "Walzer d'un Blues" (1993), které nahrál během jednoho týdne u baskytaristy doma.

Zuccherův úspěch byl potvrzen v roce 1989 albem "Oro, incenso e birra" (Zlato, kadidlo a pivo), které se stalo nejprodávanějším albem v italské historii (již před vydáním mělo téměř milion rezervací). Mezi obsaženými skladbami jsou "Diavolo in me" a velmi sladká "Diamante" (text Francesco De Gregori), věnovaná zpěvákově babičce, která se skutečně jmenovala Diamante.

Od tohoto období následuje řada spoluprací se zahraničními umělci, mezi nimiž jsou Paul Young, Joe Cocker, Luciano Pavarotti (s mistrem interpretuje píseň Miserere, která je součástí stejnojmenného alba z roku 1992), Fernando Fher Olvera, Eric Clapton, Stevie Ray Vaughan.

V roce 1992 reprezentoval Zucchero Itálii (byl jediným pozvaným umělcem z Itálie) na koncertu "Freddie Mercury Tribute", který byl věnován památce zpěváka skupiny Queen, jenž předčasně zemřel na AIDS: v této souvislosti začala hudební spolupráce a přátelství, které Zucchera pojilo s kytaristou Brianem Mayem a bubeníkem Rogerem Taylorem.

O dva roky později se jako jediný Ital zúčastnil koncertu Woodstock 1994.

Mezi další velké hity tohoto emilského umělce patří "X colpa di chi?" (zařazená na album "Spirito DiVino", 1995), "Così celeste" (společně s Cheb Mami) a "Il grande baboomba", se kterou vyhrál Festivalbar 2004.

Velmi úspěšná byla také jeho spolupráce s mexickou skupinou Maná, se kterou mimo jiné nazpíval píseň "Baila Morena" a podílel se na albu "Revolución de amor", kde s Maná nazpíval úspěšnou píseň "Eres mi religión".

Na albu "Zu & Co." (2004) duetuje s některými hudebními velikány: ve Spojených státech dosáhl prodeje 200 000 kopií, a to i díky distribuci v obchodech Starbucks. O úspěchu Zucchera v USA informovaly také "Wall Street Journal Europe" a "Los Angeles Times".

V roce 2006 vyšlo album "Fly", které představovalo změnu oproti předchozím deskám, s popovějším stylem, mnoha baladami a autorskou spoluprací s umělci jako Ivano Fossati a Jovanotti.

V roce 2007 vyšlo album "All the Best", které obsahovalo singl "Wonderful Life" (coververze hitu Angličana Blacka z roku 1987), který byl uveden na celosvětový trh. V roce 2010 vyšlo na začátku listopadu celosvětově album "Chocabeck"; výraz "Chocabeck" použil Zucchero v dětství, když se ptal svého otce, zda existuje nedělní dort.