Životopis - Turecko Itálie, přicházejí a odcházejí

• Ferzan Ozpetek v 80. a 90. letech 20. století
• První polovina roku 2000
• Druhá polovina roku 2000
• Ferzan Ozpetek v roce 2010

Režisér a scenárista Ferzan Ozpetek se narodil 3. února 1959 v tureckém Istanbulu. Dlouhou dobu žil a pracoval v Itálii, a to tak dlouho, že se považuje do všech důsledků za italského režiséra. Do Říma přišel v roce 1978 v pouhých 19 letech, aby zde vystudoval dějiny filmu na univerzitě La Sapienza; své vzdělání si doplnil studiem dějin umění a kostýmů na akademii Navona a kurzyZe zvědavosti stojí za zmínku, že právě v těchto letech namaloval Ozpetek "Nevědomou vílu", obraz, který se o dvacet let později objeví ve stejnojmenném filmu.

Ferzan Ozpetek v 80. a 90. letech 20. století

Kromě studia se mu podařilo proniknout i do světa italské kinematografie. První malou roli našel v roce 1982 na natáčení filmu "Scusate il ritardo", kam každé odpoledne nosil Massimu Troisimu čaj a sušenky. Významnější zakázky přišly později a Ozpetek pracoval jako asistent a pomocný režisér s Mauriziem Ponzim, Lambertem Bavou, Rickym Tognazzim a Marcem Risim.Ten mu nabídl "neopakovatelnou" příležitost, když mu v roce 1997 pomohl se svou produkční společností Sorpasso Film natočit film Turecké lázně.

První film Ferzana Ozpeteka Hamam je skutečnou poctou Turecku, režisérově vlasti, v níž je turecká kultura představena očima mladého architekta z Říma. Není ovšem náhodou, že hned jeho první film vypráví příběh outsidera, muže, který přichází z Itálie do Istanbulu aje okouzlen exotickou a vzrušující kulturou této země. Je třeba dodat, že v příběhu hlavního hrdiny je objevování dalekého světa spojeno také s objevováním sebe sama a homosexuální lásky.

O dva roky později, v roce 1999, přichází do kin "Harem suaré", první film, který vznikl ve spolupráci s Tildou Corsi a Giannim Romolim. Toto dílo představuje začátek velmi plodné série filmových produkcí a úspěchů jak pro produkční společnost, tak pro Gianniho Romoliho, producenta a zároveň spoluscenáristu všech následujících Ozpetkových filmů. "Harem suaré" představuje pád impéria.Osmanské říše prostřednictvím příběhu posledního císařského harému. I tento film je celý věnován Turecku a i v tomto díle vidíme styčné body mezi tureckou a italskou kulturou, neboť hlavní hrdinka je milovnicí italských oper. Poprvé se zde objevuje turecká herečka Serra Yilmaz, která se nyní stala Ozpetekovou podepsanou herečkou.přímo v 'Harem suaré'.

První polovina roku 2000

V roce 2001, kdy byl uveden film "Le fate ignoranti" (Nevědomé víly), se Ozpetek vydal novým směrem, opustil Turecko a přesunul příběh do Itálie, přesněji do současného Říma. Ústřední téma se na první pohled nezdá příliš jednoduché, neboť film pojednává o setkání ženy s homosexuálním milencem jejího manžela, který právě zemřel při nehodě.

Setkání s "vílami" změní protagonistčin život: víly jsou skupina přátel, většinou homosexuálů, kteří tvoří jakési společenství žijící v jednom předměstském domě, jakýsi "ostrov"; když protagonistka objeví nový aspekt manželovy osobnosti, tato skutečnost částečně zmírní bolest, kterou pociťuje nad jeho smrtí.

Film je považován za jedno z Ozpetkových mistrovských děl a v roce 2001 byl oceněn cenou Nastro d'argento a cenami za nejlepší produkci (Tilde Corsi), nejlepší herečku (Margherita Buy) a nejlepšího herce v hlavní roli (Stefano Accorsi).

Druhý film, který bývá považován za mistrovské dílo, byl uveden v roce 2003 pod názvem "Opačné okno". I zde hlavní hrdinka, uvězněná v monotónní existenci mezi neuspokojivým manželstvím a zaměstnáním, v němž ztrácí svou osobnost, hledá své pravé "Já". Spoluhráčem je starý muž, "nalezený" na ulici, bez paměti; během filmu pomalu objevuje sám sebe.plán, který v sobě skrývá vzpomínku na vraždu a rozhodnutí učiněné před šedesáti lety. Oba protagonisté se seznámí prostřednictvím společné vášně: cukrářství. Z jejich setkání a práce se zrodí sladkosti, které jsou skutečnými hymnami života.

V roce 2005 byl do kin uveden film "Svaté srdce", který silně rozdělil kritiky i diváky. Příběh představuje proměnu a "vykoupení" mladé podnikatelky, kterou postupně zachvátí "náboženské šílenství".

Paralela s filmem Roberta Rosselliniho "Evropa 51" je nevyhnutelná, nicméně, jak se můžeme dočíst i v kritice, výsledek je mnohem méně uspokojivý. Citace obrácení svatého Františka je v tomto prostředí a kontextu zcela nevěrohodná, stejně jako je přehnané i vyobrazení Michelangelovy Piety. Zkrátka, i kritice se zdá býtse shodují, že "Svaté srdce" je film, který se zrodil s potřebou uměleckého poslání, které však bohužel nenaplňuje.

Druhá polovina roku 2000

V roce 2007 Ozpetek natočil "Saturn proti". Jedná se o sborový pořad, na první pohled velmi podobný "Nevědomým vílám". I zde se totiž jedná o skupinu přátel, kteří však vůbec nejsou nevědomí.

Všichni jsou víceméně čtyřicátníci, úspěšní lidé ze střední třídy, kteří se ocitli " vyrovnání se na prahu dospělosti s potřebou znovuobjevit smysl skupiny v době, kdy hospodářská krize, přízrak nových nemocí a mezinárodní terorismus učinily smysl života nejistějším a křehčím. "(www.saturnocontro.com).

Ústředním tématem je zde odloučení, a to jak v přátelství, tak v lásce, ve skupině založené na velmi úzkých a dlouholetých přátelských vazbách, které vykazují známky únavy způsobené zvykem.

Po jen částečném úspěchu svého předchozího filmu se s filmem "Saturn proti" Ozpetek, zdá se, vrací ke způsobu, který je pro jeho filmy tak charakteristický. Vždy vypráví o problémech a kontroverzních jevech současné společnosti, nejen o homosexualitě.

Ozpetek ve svých filmech dokáže představit každodenní lidské vztahy, které jsou zároveň velmi zvláštní. Vdova, která naváže vztah s mužem, jenž byl milencem jejího manžela, nebo náhlé zmizení muže, ze sítě přátelství skupiny, kterou bychom mohli nazvat téměř rozšířenou rodinou.

Zážitky, které Ozpetek popisuje, jsou v jistém smyslu autobiografické, máme totiž co do činění s člověkem, který přišel z daleka a nyní se italizoval, ale nezapomíná na své turecké kořeny.

Žít a přežít, hledat sebe sama, to je téma, které se v Ozpetkových dílech vždy vrací. A to vše s velkolepostí a vášní, které činí všechny tyto filmy jedinečnými a nenapodobitelně "ozpetkovskými".

V roce 2008 se zúčastnil soutěže na filmovém festivalu v Benátkách, kde představil film "Un giorno perfetto", adaptaci románu Melanie Gaie Mazzucco s herci Isabellou Ferrari a Valeriem Mastandreou v hlavních rolích. Následující rok režíroval v Lecce film "Mine vaganti", svůj první film natočený mimo Řím. Dílo bylo uvedeno do kin v březnu 2010: hráli v něm Riccardo Scamarcio, AlessandroPreziosi a Nicole Grimaudo.

Ferzan Ozpetek v roce 2010

V květnu 2010 mu město Lecce udělilo čestné občanství. V roce 2011 obdržel díky "Mine vaganti" ocenění Cena Maria Monicelliho za nejlepší režii, cenu Cena Tonino Guerra za nejlepší předmět a Cena Suso Cecchi D'Amico za nejlepší scénář.

Koncem dubna 2011 debutoval jako divadelní režisér operou Aida Giuseppe Verdiho, kterou zhudebnil maestro. Zubin Mehta Scénografii vytvořil držitel Oscara Dante Ferretti.

V následujícím roce 2012, Ferzan Ozpetek řídí La traviata , úvodní opera operní sezóny v divadle San Carlo v Neapoli.

Na začátku listopadu 2013 se jeho první román Název "Rudý Istanbul" je autobiografický román, který se zaměřuje na vztah mezi autorem a jeho matkou.

K filmové režii se vrátil na jaře 2014, kdy byl do italských kin uveden jeho desátý film "Připoutejte se". V tomto sborovém díle, v němž se mísí drama a komedie, se představí Kasia Smutniak, Francesco Arca a Filippo Scicchitano.

O tři roky později, v březnu 2017, byl v italských a tureckých kinech uveden film "Rosso Istanbul", natočený podle jeho románu. Film se natáčel v Istanbulu - 16 let po "Harem Suare" - s obsazením složeným výhradně z tureckých herců. V Istanbulu také Ferzan Ozpetek natočil videoklip: šlo o píseň "È l'amore" od Miny a Adriana Celentana, zařazenou na album "Le migliori".

Na konci roku 2017 byl do kin uveden jeho film "Napoli velata".

Po románu "Jsi můj život" (2005) vydal v roce 2020 svůj třetí román: "Jako dech".