Životopis - Největší ze všech

Eleonora Duseová, zaslouženě označovaná za největší divadelní herečku všech dob, byla "mýtem" italského divadla: na přelomu 19. a 20. století ztvárnila s hlubokým hereckým citem a velkou přirozeností díla velkých autorů, jako byli D'Annunzio, Verga, Ibsen a Dumas.Ve Vigevanu (Pavia), kde se její matka, potulná herečka, zastavila, aby porodila, Eleonora Duseová nechodila do školy, ale už ve čtyřech letech stála na jevišti: aby se rozplakala, jak to vyžadovala role, někdo ji v zákulisí bil po nohách.

Ve dvanácti letech nahradila svou nemocnou matku v hlavních rolích Pellicovy "Francesky da Rimini" a Marencovy "Pia dé Tolomei". V roce 1873 získala svou první stálou roli; v otcově společnosti hrála "ingenue"; v roce 1875 byla "druhou" ženou v Pezzana-Brunettiho společnosti.

Ve dvaceti letech byla Eleonora Duseová přijata jako "prima amorosa" do souboru Ciotti-Belli-Blanes. Prvního velkého úspěchu dosáhla v roce 1879, kdy s pronikavou citlivostí interpretovala Zolovu "Teresu Raquinovou" v čele souboru s Giacintem Pezzanou.

Již ve třiadvaceti letech byla první herečkou a v devětadvaceti šéfkou divadla: to ona vybírala repertoár a soubor, měla na starosti produkci a finance. A celý život prosazovala svůj výběr a přiváděla k úspěchu přelomové autory, jako byla Vergova "Cavalleria rusticana", kterou s obrovským úspěchem uvedla v roce 1884. Mezi největší úspěchy těch let patřila "La principessa diBagdád", "Claudiova žena", "Dáma s kaméliemi" a mnoho dalších dramat Sardoua, Dumase a Renana.

Eleonora Duseová, nesmírně citlivá herečka, dbala na to, aby své vrozené nadání posilovala studiem a kulturou: za tímto účelem se obracela k repertoáru stále vyšší umělecké úrovně, interpretovala hry jako Shakespearův "Antonius a Kleopatra" (1888), Ibsenův "Domeček pro panenky" (1891) a několik dramat Gabriela D'Annunzia ("La città morta", "La Gioconda", "Sen ojarní ráno", "Glory"), s níž prožil několikaletý intenzivní a trýznivý milostný vztah.

V prvních letech 20. století zařadila Duseová do svého repertoáru další Ibsenovy hry, například "La donna del mare", "Edda Gabler" a "Rosmersholm", které poprvé uvedla v roce 1906 ve Florencii. V roce 1909 odešla z jeviště. Poté se tato skvělá herečka objevila v němém filmu "Cenere" (1916) v režii a v hlavní roli Febo Mariho, natočeném podle stejnojmenného románu Grazie Deleddy.

Divina se na jeviště vrátila v roce 1921 s operou La donna del mare, která byla v roce 1923 uvedena i v Londýně.

Zemřela na zápal plic během velmi dlouhého turné po Spojených státech, ve věku pětašedesáti let, 21. dubna 1924 v Pittsburghu. Pohřbena je pak podle své závěti na hřbitově v Asolu (TV).

Rozdělení na ženu a herečku se u Duseové rozostřilo. Jak sama napsala divadelnímu kritikovi: ". Ty ubohé ženy v mých hrách se mi dostaly do srdce a do hlavy natolik, že i když se ze všech sil snažím, aby je ti, kdo mě poslouchají, pochopili, jako bych je chtěl utěšit, jsou to ony, kdo pomalu končí s utěšováním mým. ".

"Divina" se nikdy nelíčila na jevišti ani mimo jeviště, nebála se nosit fialovou barvu, kterou si lidé z divadelních představení oškliví, ani neměla ráda zkoušky, kterým dávala přednost v hotelových foyer než v divadle. Měla vášeň pro květiny, které rozhazovala na jevišti, nosila na šatech, držela v ruce a zamyšleně si s nimi pohrávala. Díky své rozhodné povaze často hrála vestoje se svýmiruce na bocích a seděla s lokty na kolenou: na tehdejší dobu nestoudné postoje, díky nimž ji však veřejnost znala a milovala a díky nimž se na ni vzpomíná jako na největší ze všech.