Životopis - Hrdina všech chyb Italů

Národní Albertone, jeden z nejpopulárnějších herců italské kinematografie, se narodil 15. června 1920 v Římě, v srdci Trastevere, dirigentovi a koncertnímu mistrovi římské opery Pietru Sordimu a učitelce Marii Righettiové. Během své více než padesátileté kariéry hrál v přibližně 150 filmech. Jeho umělecké dobrodružství začalo několika pořady.populární rozhlasové pořady a práce hlasového herce.

Od roku 1936 působil v různých oblastech showbyznysu: jako fantasta, komparzista v řadě filmů, imitátor showmanů, revuální chlapec a hlasový herec. V těchto letech vyhrál soutěž MGM jako hlasový herec tehdy neznámého Američana "Hardyho Hardyho", kterého nezaměnitelně charakterizoval svým velmi originálním hlasem a kadencí.

V roce 1942 hrál ve hře Maria Mattoliho "I tre aquilotti" (Tři orlíci) a mezitím si získával stále větší popularitu ve světě varietních revuí, zdaleka nejoblíbenějším divadelním představení Italů i v dramatických a smutných válečných letech. V roce 1943 hrál v římském "Quirinu" ve hře "Ritorna Za-Bum", kterou napsal Marcello Marchesi a režíroval Mattoli. Následující rok následoval jeho debut v divadle"Quattro Fontane" s písní "Sai che ti dico?", opět od Marchesiho a v režii Mattoliho. Poté se zúčastnil představení Michele Galdieriho "ImputatiSalziamoci!" a jeho jméno se poprvé objevilo velkým písmem na plakátech k tomuto představení.

V mediálním světě debutoval v roce 1948, kdy byl spisovatelkou Albou de Cespedes představen nově vzniklé rozhlasové stanici EIAR (později RAI) jako moderátor rozhlasového pořadu "Vi parla Alberto Sordi", jehož byl také autorem.Při této příležitosti nahrál pro Fonit několik písní, které napsal: "Nonnetta", "Il carcerato", "Il gatto" a "Il milionario".

Díky těmto zkušenostem vdechl život postavám, jako jsou pan Coso, Mario Pio a hrabě Claro (neboli slavní "compagnucci della parrocchietta"), postavám, které se staly základem jeho velké popularity a které mu umožnily interpretovat (díky De Sicovi a Zavattinimu) film Roberta Savareseho "Mamma mia, che impressione!" (1951).

Rok 1951 byl také rokem velké příležitosti, skoku v kvalitě. Z dimenze časopisů a lehkých filmů se dostal k významnějším postavám, zejména s ohledem na ty po boku velkého mistra, jakým byl Fellini (a Fellini v té době už byl "Fellini"). Ten si ho ostatně vybral pro roli hvězdy fotopříběhů ve filmu "Lo sceicco bianco", velkém úspěchuPřesto jeho zaměření na živé jeviště neochablo a pokračoval ve svých představeních po boku takových posvátných monster, jako je Wanda Osiris nebo Garinei a Giovannini (velcí komediografové).

Vzhledem k vynikajícímu důkazu, který nabídl film "Lo sceicco bianco", ho Fellini povolal zpět k dalšímu filmu. Tentokrát si však kromě režisérské prestiže a přitažlivosti nyní populárního komika ani jeden z nich nedokázal představit, že film, který připravují, je posune přímo do dějin kinematografie, té s velkým "S". V roce 53 totiž přišel do kin film "I vitelloni", základní kámenzde herec vymyslel postavu, která se stala protagonistou mnoha jeho filmů: malicherný, rozpustilý a naivní kluk zároveň.

Sordi byl v té době již hvězdou, skutečnou kasovní senzací: jen v roce 1954 bylo do kin uvedeno třináct filmů, v nichž hrál, včetně Stenova "Američana v Římě", kde hrál Nanda Moriconiho, římského chvastouna s mýtem Států (následujícího roku ve Spojených státech, v Kansas City, obdržel klíče od města a funkci čestného guvernéra jako "cenu" za propagandu.v prospěch Ameriky, kterou propaguje jeho postava). v roce 54 také získal cenu "Nastro d'argento" jako nejlepší herec ve vedlejší roli za film "I vitelloni".

Následně Sordi oživí galerii portrétů, které jsou téměř všechny negativní, se záměrem načrtnout nejtypičtější a nejzjevnější chyby Italů, někdy zdůrazněné laskavým způsobem, jindy rozvinuté ostrou satirou.

Sordiho eskalace nezadržitelně pokračovala a svého vrcholu dosáhla v šedesátých letech, zlatém věku italské komedie. Mezi ocenění patří "Nastro d'argento" jako nejlepší herec v hlavní roli za Monicelliho "La grande guerra", "David di Donatello" za Comenciniho "I magliari" a "Tutti a casa" (za které obdržel také "Grolla d'oro"), "Globo d'oro" za "I'm a casa" a "Grolla d'oro" za "I'm a casa".ve Spojených státech a "Zlatého medvěda" v Berlíně za Polidorova "Ďábla", nemluvě o nesčetných mistrovských výkonech v mnoha dalších filmech, které v dobrém i zlém poznamenaly italskou kinematografii. Při hypotetickém shrnutí celého tohoto materiálu by vznikla nevyčerpatelná galerie portrétů, nepostradatelná pro realistický obraz.Itálie v té době.

V roce 1966 si Sordi vyzkoušel i roli režiséra a výsledkem byl film "Fumo di Londra", který získal "Donatellova Davida", zatímco o dva roky později se vrátil k režii dalších dvou mistrů komedie, jako byli Zampa a Nanni Loy, a to v grotesce "Il medico della mutua" (satira zpochybňující národní zdravotnický systém a jeho chyby) a ve filmu "Detenuto in attesa diposouzení".

Sordi byl ale velký muž a svůj mnohostranný talent dokázal projevit i na poli dramatického filmu. Proslulý je svou intenzitou výkon ve hře "Un borghese piccolo piccolo", rovněž od Monicelliho, za který si vysloužil dalšího "Davida di Donatello" za svůj výkon.

V současné době jsou situace a postavy, které herec ztvárnil, tak široké a rozmanité, že si může právem nárokovat aktivní přínos k historickému poznání Itálie.

Zrovna nedávno se v italských školách začaly distribuovat videokazety "Storia di un italiano", na nichž se mísí úryvky ze Sordiho filmů s archivními záběry (repríza seriálu, který se vysílal v roce 79 na stanici Rai due), a to jako doplněk k učebnicím. Sordi k tomuto tématu uvedl: "Aniž bych chtěl nahradit didaktické příručky, chtěl bych přispět k poznánídějin této země, už jen proto, že jsem ve dvou stech filmech se svými postavami vylíčil všechny okamžiky 20. století.

V roce 1994 režíroval, hrál hlavní roli a napsal spolu s věrným Sonego film "Nestore - L'ultima corsa". Vzhledem k aktuálnosti řešených témat byl film vybrán ministerstvem školství k propagaci osvětové kampaně ve školách o problémech starých lidí a úctě ke zvířatům. Následující rok byl na filmovém festivalu v Benátkách, kde byluvedl film "Romanzo di un giovane povero" režiséra Ettoreho Scoly, který obdržel cenu "Leone d'oro" za celoživotní dílo.

V roce 1997 mu Los Angeles a San Francisco věnovaly festival 24 filmů, který měl u veřejnosti velký úspěch. O dva roky později mu byl udělen další "David di Donatello" za "60 let mimořádné" kariéry. 15. června 2000 mu u příležitosti jeho 80. narozenin předal starosta Říma Francesco Rutelli na jeden den "žezlo" města.

Další významná uznání mu udělily také akademické instituce, a to udělením čestných titulů "honoris causa" v oboru komunikačních věd (IULM v Miláně a Univerzita v Salernu). V odůvodnění milánského titulu se uvádí: "titul se uděluje Albertu Sordimu za soustavnost jeho práce, která nemá obdoby, a zavýjimečná schopnost využít film ke zprostředkování a zprostředkování ideálních dějin hodnot a zvyků moderní Itálie od počátku 20. století až do současnosti".

Zemřel ve věku 82 let 24. února 2003 ve své římské vile po šestiměsíční těžké nemoci.