Životopis - Classy eclectic

Ivano Fossati se narodil 21. září 1951 v Janově, kde žil až do začátku 80. let, kdy se po dlouhém cestování mezi Evropou a Spojenými státy rozhodl přestěhovat do malé vesnice v ligurském vnitrozemí.

Jeho vášeň pro hudbu se projevila již v dětství: v osmi letech začal studovat hru na klavír, nástroj, který se stal pro jeho život zásadním, ačkoli se pokoušel hrát i na další nástroje, včetně kytary a flétny. Je tedy skutečným multiinstrumentalistou, což z něj činí jednoho z nejkomplexnějších a nejkultivovanějších hudebníků na italské scéně.

Jeho umělecká cesta je velmi složitá a členitá a je příkladem syntézy stylového magmatu, kterému může čelit současný hudebník, před nímž se otevírá mnoho cest a on je nucen si vybrat, kterou z nich se vydá, nebo se je pokusí spojit.

Fossati, než se posunul k sofistikovanějším a promyšlenějším kapitolám, začínal hraním v několika "progresivních" rockových skupinách. Zlatý okamžik této fáze se shoduje s nahráváním jeho prvního alba "Dolce acqua" v roce 1971 v čele skupiny Delirium. Album obsahuje jeho první velký hit, píseň "Jesahel", která explodovala v roce 1972.

Jeho velmi neklidná povaha a velká láska k hudbě ho brzy přiměly k tomu, aby se pokusil uplatnit i v jiných oborech. Tak začala jeho sólová kariéra, která vždy pokračovala v různých formách spolupráce s italskými i zahraničními hudebníky a umělci. stačí říci, že od roku 1973 do roku 1998 vydal Fossati ne méně než osmnáct alb, na nichž se projevil zájem ohudba napříč všemi oblastmi.

Jeho první hudba pro divadlo pochází z počátku 70. let (Emanuele Luzzati, Teatro Della Tosse), přičemž tuto činnost téměř nikdy nepřerušil a jeho posledním dílem je "Alice allo Specchio" od Lewise Carrolla, uvedená v Teatro Stabile di Parma.

Na výtečné kompoziční úrovni napsal také hudbu k filmům Carla Mazzacuratiho, jako jsou "Il Toro" (1994) a "L'Estate Di Davide" (1998).

Takto eklektický umělec nemohl zapomenout na jazz. A skutečně, za jeho dlouhou kariéru mohli fanoušci janovského zpěváka ocenit i po boku renomovaných hudebníků z této oblasti, italských i zahraničních, jako jsou Trilok Gurtu (legendární perkusionista), Tony Levin, Enrico Rava, Una Ramos, Riccardo Tesi, Guy Barker, Nguyen Le.

Důležitou kapitolu ve Fossatiho vývoji představuje také jeho spolupráce s dalšími špičkovými zpěváky a skladateli, mezi nimiž nelze nezmínit vznešené písně podepsané s Fabriziem De André nebo druhotně s Francescem De Gregorim.

Osobností, které se těšily uměleckému přínosu tohoto plachého a introvertního autora, je však celá řada. Dá se říci, že téměř všechna nejkrásnější jména italské písně od něj dostala nějakou píseň. Na seznamu jsou například Mina, Patty Pravo, Fiorella Mannoia, Gianni Morandi, Ornella Vanoni, Anna Oxa, Mia Martini, Loredana Berté a mnoho dalších.

Fossati také přeložil písně Chica Buarque De Hollanda, Silvia Rodrigueze, Djavana a Supertrampa.

V roce 1998 vyšly jeho desky ve Francii u vydavatelství Columbia Tristar. V témže roce věnoval Fossati během svého letního turné pět koncertů výboru "Per la bellezza" (Za krásu): v rámci boje proti degradaci životního prostředí hrál proti opuštění starobylých italských měst.

V únoru 1999 se zúčastnil festivalu v Sanremu jako superhostitel a dosáhl mimořádného úspěchu: 12 milionů diváků poslouchalo písně "Mio fratello che guardi il mondo" a "Una notte in Italia".

V roce 2001 vydal zcela nečekaně (a pro mnoho svých stálých fanoušků dosti znepokojivě) výhradně instrumentální album s příznačným názvem "Ani jedno slovo" (název, který trochu evokuje slavné Mendelssohnovy "Písně beze slov" pro sólový klavír).

V témže roce vydal Einaudi k radosti mnoha lidí, kteří ho sledují už léta a kteří vědí, jak obtížné je získat rozhovor se zpěvákem a skladatelem, knihu rozhovorů "Carte da decifrare" v řadě "Stile Libero".

V roce 2003 vyšlo cenné album "Lampo viaggiatore", které získalo vysoké hodnocení kritiky. Následovalo živé album ("Dal vivo - Vol.3", 2004), "L'arcangelo" (2006), "Ho sognato una strada" (2006, kolekce tří CD), "Musica moderna" (2008).

V roce 2008 získal za píseň "L'amore trasparente presente" ve filmu "Caos calmo" (režie Aurelio Grimaldi, s Nanni Morettim, Isabellou Ferrari a Valerií Golino) cenu David di Donatello za nejlepší původní píseň a Nastro d'Argento za nejlepší píseň.

V roce 2011 v televizním pořadu "Che tempo che fa", který uváděl jeho přítel Fabio Fazio, představil své nové album "Decadancing" a při té příležitosti oznámil své rozhodnutí rozloučit se s pódiem.