Životopis Gino Paoli
Obsah
Životopis - S třídou jednoduchosti
Všichni si myslí, že pochází z Janova, a svým způsobem jím i je, Gino Paoli, písničkář, který napsal jedny z nejkrásnějších stránek italské hudby tohoto století. Ve skutečnosti se však autor písní "Senza fine" a "Sapore di sale" narodil 23. září 1934 v Monfalcone.
Ale právě v Janově, kam se přestěhoval jako dítě, Gino Paoli - poté, co pracoval jako vrátný, reklamní grafik a malíř a vydělával víc cen než peněz - debutoval jako taneční zpěvák a poté založil hudební skupinu se svými přáteli Luigim Tencem a Brunem Lauzim. Až se slavný dům Ricordi, který pokřtil Belliniho a Donizettiho, Verdiho a Pucciniho, rozhodl rozšířitsvůj podnik k popové hudbě a najal zpěváka se zvláštním mňoukavým hlasem. V roce 1960 vydal "La gatta", čistě autobiografickou píseň: byla o podkroví u moře, kde Gino žil. desky se prodalo 119 kusů, pak zmizela a nakonec se vrátila a nečekaně se stala hitem s nákladem 100 000 kusů týdně.
Mezitím začal milostný příběh s Ornellou Vanoniovou, zpěvačkou, kterou objevil Giorgio Strehler a přesvědčil janovského písničkáře, aby pro ni napsal píseň "Senza fine", která ji proslavila. Poté Mina, mnohými odrazován, nahrál píseň "Il cielo in una stanza", jejíž výsledek všichni známe.
Následovaly "Sassi", "Me in tutto il mondo" (1961), "Anche se" (1962), "Sapore di sale", "Che cosa c'è" (1963), "Vivere ancora" (1964), které se staly klasikou a byly přeloženy do mnoha jazyků.
Gino Paoli spolu se svými "čtyřmi přáteli" dal v Janově vzniknout "canzone d'autore", revoluční formě hudebního vyjádření, jejímž cílem je vyjádřit pocity a skutečnosti z reálného života netradičním jazykem; píseň zkrátka přestává být pouhou zábavou a opouští oleografii, aby se stala samostatnou uměleckou formou.
V té době už je z nemajetného malíře slavný zpěvák. Rok předtím zažívá boom skladba "Sapore di sale" v úpravě Ennia Morriconeho se saxofonovými zásahy Gata Barbieriho. A přesto si jednoho letního odpoledne nyní bohatý a slavný zpěvák a skladatel namířil Derringer na srdce. "Chtěl jsem vidět, co se stane," vysvětlí později. Kulku má stále v hrudi jako suvenýr.
Mezitím Paoli objevil a uvedl na scénu další umělce: Lucia Dallu, jazzového klarinetistu, jehož první desku produkoval, nebo refrénového Fabrizia De André, kterého "donutil" zpívat s ním v janovském Circolo della Stampa. Stalo se také, že se Paoliho zpěvníku "zmocnili" nejrůznější interpreti: sakrální monstra 50. let jako Claudio Villa, Carla Boni, Jula De Palma, Joe B., J. B. a další.Sentieri, operní pěvkyně jako Anna Moffo, herečky jako Lea Massari a Catherine Spaak, protagonisté šedesátých let jako Umberto Bindi, Luigi Tenco, Gianni Morandi. Později se na hudbě Gina Paoliho podíleli další slavní zpěváci jako Patty Pravo a Franco Battiato. Důležitá byla v osmdesátých letech jeho spolupráce se Zuccherem, mladíkem, který byl ještě v začátcích a který přispěl k jeho úspěchu.
S rostoucí popularitou však Paoli prožíval krizi, která ho na několik let vyvedla z hudební scény.
Paoliho velký návrat přišel se dvěma odvážnými a anarchistickými alby, v nichž se mohl poznat zejména svět mladých lidí. První z nich, vydané v polovině 70. let, mělo příznačný název "Červené semafory nejsou Bůh" a zhudebnil ho Katalánec Jean Manoel Serrat. Druhé vyšlo v roce 1977, o tři roky později, a neslo název "Il mio mestiere". Obě byla o svobodě,demokracie, marginalizace, rozmanitost.
Toto zrání poznamenalo všechny jeho rekordy i v následujících dvaceti letech. Následovalo triumfální turné s Ornellou Vanoniovou v roce 1985, zkušenosti poslance Pci, později Pds, a městského zastupitele v Arenzanu.
Na podzim následujícího roku vyšlo album "Senza contorno, solo... per un'ora", živé provedení písní z jeho repertoáru upravených do jazzové tóniny, s dosud nevydanými písněmi "Senza contorno" a "La bella e la bestia", které Gino nazpíval se svou dcerou Amandou Sandrelli a které pocházejí ze soundtracku stejnojmenného Disneyho filmu. Paoli se již dříve věnoval filmu, když pracoval na Bertolucciho filmu "Prima della rivoluzione",složil skladby "Vivere ancora" a "Ricordati" a poté napsal skladby "Una lunga storia d'amore" (1984) a "Da lontano" (1986) pro filmy "Una donna allo specchio" a "La sposa americana", oba se Stefanií Sandrelli.
V těchto letech vydal desky, jejichž obsah čerpal z jeho bohatých lidských zkušeností: "The Moon and Mr Hyde" a "Averti addosso" (1984), "What will I do when I grow up" (1986), "The office of lost things" (1988), dále "Ciao salutime un po' Zena", věnovaná ligurské písni, "Ha tutte le carte in regola", pocta zesnulému livornskému písničkáři Pieru Ciampimu, "Matto come un gatto(1991).
Viz_také: Životopis Luchina ViscontihoV roce 1991 přišel obrovský úspěch písně "Matto come un gatto" a singlu "Quattro amici al bar" (s Vascem Rossim).
Viz_také: Životopis Marco RisiNa jaře 1993 přichází "King Kong" a o dva roky později "Amori dispari", v němž se vrací k potvrzení primátu citů ve světě, který je popírá.
V písni "Embezzlement" (1996) si zpěvák a skladatel "přivlastňuje" několik světových písňových klasiků a převádí stránky Lennona, Cata Stevense, Aznavoura, Stevieho Wondera, Jamese Taylora a dalších do jakéhosi autoportrétu.
"Rajčata" (1998) a "Pro příběh" (2000) nové stránky člověka, který se nevzdává pěstování nevinnosti, úžasu a fantazie věčného dítěte pod bílými vlasy.
V roce 2002 vyšlo dosud nevydané album "Se", jehož singl "Un altro amore" byl představen na 52. ročníku festivalu v Sanremu, kde sklidil velký úspěch u publika i kritiky a potvrdil, že je autentickým protagonistou italské hudební scény, který je vždy schopen obnovy a zároveň si zachovává písničkářské formy a obsah, jimiž se vždy vyznačoval.
Na velké akci "Pavarotti a přátelé", která se konala v roce 2002, vystoupil na pódiu společně s Jamesem Brownem, Stingem, Lou Reedem, Grace Jonesovou, Zuccherem a Bocellim, aby tak zpečetil společenskou angažovanost, jejímž byl vždy mluvčím.
Rok uzavírá bilance více než sedmdesáti koncertů, které se Symfonickým orchestrem Dimi Rhythm z Říma odehraje ve významných italských divadlech a na nejatmosferičtějších venkovních scénách.
V roce 2004 získal Gino Paoli v Sanremu ocenění "Premio alla Carriera". V témže roce vystoupil na nejvýznamnějších italských jazzových festivalech s projektem "Un incontro di jazz" společně se svými přáteli Enricem Ravou, Danilo Reou, Rosariem Bonaccorso a Robertem Gattem, čímž se přiblížil tomuto vytříbenému hudebnímu žánru, který vždy patřil k jeho největším vášním.
Mezi jeho poslední díla patří "Ti ricordi? No, non mi ricordo" složené ze sladkých duetů s Ornellou Vanoni, které vyšlo koncem září 2004, po narozeninách obou skvělých interpretů. Následovaly disky "Storie" (2009) a "Due come noi che..." (2012, Gino Paoli společně s Danilo Rea).
Dne 17. května 2013 byl zvolen předsedou SIAE: jeho cílem je boj proti pirátství a podpora autorských práv. 24. února 2015 z funkce odstoupil poté, co italská Guardia di Finanza zahájila vyšetřování, v němž byl obviněn z daňových úniků kvůli převodu 2 milionů eur do Švýcarska.