Životopis - Umělecká aristokracie

Luchino Visconti se narodil v Miláně v roce 1906 ve staré šlechtické rodině. Jako dítě navštěvoval rodinnou lóži v La Scale, kde se zformovala jeho velká vášeň pro melodrama a divadlo vůbec (také díky studiu hry na violoncello), což byl podnět, který ho přivedl k rozsáhlému cestování, jakmile toho byl schopen. Rodina měla na mladého Luchina vlivzásadní, stejně jako jeho otec pořádá s přáteli divadelní představení a improvizuje jako divadelní dekoratér. jeho dospívání je neklidné, několikrát uteče z domova i z internátu. špatně se učí, ale je vášnivým čtenářem. matka se osobně stará o jeho hudební výchovu (nezapomeňme, že Visconti byl také zásadním divadelním režisérem),

a Luchino si k ní vypěstoval obzvlášť hluboké pouto. Poté, co se zabýval myšlenkou věnovat se psaní, navrhl a postavil vzorový hřebčín v San Siru u Milána a úspěšně se věnoval chovu dostihových koní.

Jakmile však dospěje, usadí se na delší dobu v Paříži. Během svých pobytů ve francouzském městě má to štěstí, že se setkává s významnými kulturními osobnostmi, jako jsou Gide, Bernstein a Cocteau. Mezitím si koupí filmovou kameru a natáčí amatérský film v Miláně. Jeho sentimentální život je poznamenán dramatickými konflikty: na jedné straně se zamiluje do své švagrové, na druhé straně se zaplete doKdyž se jeho vášeň pro film stala výraznou touhou, jeho přítelkyně Coco Chanel ho seznámila s Jeanem Renoirem a Visconti se stal jeho asistentem a kostýmním výtvarníkem pro film "Una partie de campagne".

V kontaktu s francouzskými kruhy blízkými Lidové frontě a Komunistické straně se mladý aristokrat navíc ideologicky rozhodl pro hnutí blízká těmto hnutím, což se po návratu do Itálie okamžitě projevilo v jeho přístupu k antifašistickým kruhům, kde se setkal s antifašistickými intelektuály kalibru Alicaty, Barbara a Ingraa. V roce 1943 natočil svůj první film,"Ossessione", vášnivý příběh dvou vraždících milenců, na hony vzdálený přeslazeným a rétorickým tónům kinematografie fašistického období.S "Ossessione" se začalo mluvit o neorealismu a Visconti měl být považován (nikoli bez výhrad a diskusí) za předchůdce tohoto směru.

Jeho je například slavná "La terra trema" z roku 1948 (neúspěšně uvedená v Benátkách), snad nejradikálnější pokus italské kinematografie o vytvoření poetiky neorealismu.

Na konci války se souběžně s filmem začal intenzivně věnovat divadlu a zcela obnovil výběr repertoáru a režijních kritérií, přičemž si oblíbil texty a autory, kteří byli do té doby italským divadlům cizí.

Během přestávky mezi inscenacemi "La terra trema" Visconti ještě vytvořil velké množství divadelních děl, včetně, abychom jmenovali jen několik významných titulů inscenovaných v letech 1949-1951, dvou vydání "Un tram che si chiama desiderio", "Oreste", "Morte di un commesso viaggiatore" a "Il seduttore". Inscenace "Troilo e Cressida", v edici Maggio Musicale Fiorentino z roku 1949, byla uvedena v roce 1951.1949. O dva roky později vznikl film "Bellissima", první film natočený s Annou Magnani (druhým bude "Siamo donne, due anni più tardi").

Úspěch i skandál přivítal film "Senso", který byl poctou Verdimu, ale také kritickou recenzí italského Risorgimenta, za což byl napadán i svými obvyklými obdivovateli. 7. prosince 1954 se po Giacosově "Come le foglie" uskutečnila premiéra "La Vestale", skvělé a nezapomenutelné inscenace La Scaly s Marií Callasovou. Tak začala nezvratná revoluce, kterou přinesl film "La Vestale".Viscontiho směrem k melodramu. Spojení s pěvkyní přinese světovému opernímu domu skvělá vydání "La Sonnambula" a "La Traviaty" (1955), "Anny Boleny" nebo "Ifigenie v Tauridě" (1957), vždy ve spolupráci s největšími dirigenty té doby, mezi nimiž nelze nezmínit vynikajícího Carla Mariu Giuliniho.

Konec padesátých a začátek šedesátých let strávil Visconti skvěle mezi prozaickými a operními divadly a filmem: stačí zmínit inscenace Straussovy "Salome" a "Arialdy" a dva skvělé filmy, "Rocco a jeho bratři" a "Leopard". V roce 1956 nastudoval "Maria a kouzelníka", choreografickou akci podle Mannovy povídky, a v následujícím roce balet "Maratón bohů".V roce 1965 získal film "Vaghe stelle dell'Orsa..." Zlatého lva na filmovém festivalu v Benátkách a v římském Teatro Valle sklidila velké ovace inscenace Čechova "Višňového sadu". Pokud jde o melodrama, po úspěchu "Il Trovatore" a "Figarovy svatby" v roce 1964 nastudoval ve stejném roce v římském Teatro dell'Opera "Dona Carla".

Po kontrastní filmové adaptaci Camusova Cizince a různých divadelních úspěších dokončil Visconti svůj projekt germánské trilogie snímky Pád bohů (1969), Smrt v Benátkách (1971) a Ludvík (1973).

Během natáčení filmu "Ludvík" režiséra postihne mrtvice, ochrne mu levá noha a ruka, což mu však nebrání v umělecké činnosti, které se s velkou silou vůle věnuje. V roce 1973 natočí "Manon Lescaut" pro Festival dei Due Mondi ve Spoletu a Pinterův "Starý čas" pro kina,"Gruppo di famiglia in un interno" (scénář Suso Cecchi D'Amico a Enrico Medioli) a nakonec "L'innocente", což budou jeho poslední dva filmy.

Zemřel 17. března 1976, aniž by po sobě mohl zanechat projekt filmu o Marcelu Proustovi "Hledání ztraceného času", který mu byl vždy drahý.