Životopis - Cesta do kina

• Filmografie Roberto Rossellini
• Ocenění

Zásadní a velký režisér v rámci kinematografie všech dob Roberto Rossellini se narodil 8. května 1906 v Římě. Po přerušení studia po maturitě se věnoval různým činnostem, než vstoupil do světa filmu jako scénograf a střihač a později jako scenárista a režisér dokumentárních filmů. V této souvislosti stojí za zmínku, že některé z nichbyly natočeny na objednávku Istituto Nazionale Luce (instituce, kterou vytvořil fašismus), s názvy jako "Daphne", "Prélude à l'après-midi d'un faune" nebo "Fantasia sottomarina".

K vlastnímu filmu se dostal až později, koncem 30. let, kdy spolupracoval na scénáři k filmu Goffreda Alessandriniho "Luciano Serra pilota". Teprve o několik let později, v roce 1941, udělal zásadní skok a režíroval film "La nave bianca" (v hlavní roli, paradoxně pro budoucího prince neorealistů, neprofesionální herci), prvníepizoda "válečné trilogie", kterou později doplnily filmy "Pilot se vrací" a "Muž z kříže", filmy s malým úspěchem.

V letech 1944-45, kdy byla Itálie stále rozdělena frontou postupující na sever, natočil film, který je považován za jeho mistrovské dílo a zároveň za jeden z největších filmových počinů, "Řím, otevřené město". Film je významný nejen svým námětem a vysoce tragickým a účinným stylem, ale také proto, že představuje počátek tzv. neorealismu. Tímto výrazem se rozumízdůraznit umělecké dílo, které se vyznačuje prvky jako anonymita (neprofesionální herci), přímý záběr, absence autorského "zprostředkování" a vyjádření hlasů současnosti.

Jestliže s odstupem času můžeme říci, že jde o mistrovské dílo, v době uvedení do kin byl film přijat poměrně chladně, a to jak veřejností, tak většinou kritiků. Revolučnost filmu "Roma città aperta" je mimo jiné způsobena tím, jak sám Rossellini několikrát prohlásil, že se podařilo prolomit " průmyslové struktury kinematografie v těchto letech ", vítězství " svoboda vyjádřit se bez podmínek ".

Po zkušenosti s filmem Roma città aperta natočil Roberto Rossellini další dva vynikající filmy: Paisà (1946) a Germania anno zero (1947), hořké reflexe poměrů v Itálii sužované postupující válkou a krizí lidských hodnot v poválečném Německu.

Po těchto milnících se režisér pokoušel najít nové cesty vyjádření, ale bez většího úspěchu. Jednalo se o neúspěšný film "Amore", film o dvou epizodách s Annou Magnaniovou v hlavní roli, a neúspěšný "La macchina ammazza-cattivi"; později natočil nezapomenutelné filmy "Francesco, giullare di Dio" a "Stromboli, terra di Dio", které se zaměřily, i když v jiném smyslu, na problémVe druhém jmenovaném filmu začalo jeho umělecké partnerství s Ingrid Bergmanovou: oba také prožili trýznivý milostný vztah.

Po období umělecké a osobní krize, charakterizované dlouhou cestou do Indie (kde také našel svou ženu), jejímž cílem bylo získat materiál pro stejnojmenný dokumentární film z roku 1958, natočil formálně bezchybná, ale nepříliš korektní díla jako "Il generale Della Rovere", "Era notte a Roma" a "Viva l'Italia". Zejména "Il generale Della Rovere" (oceněný cenou na Mostra diBenátky) se vrací k tématům odboje, která byla blízká ranému Rossellinimu, a zdá se, že je projevem touhy zahájit novou etapu, zatímco ve skutečnosti znamená autorův vstup do "komerční" produkce, byť je mírněn režisérovým velkým talentem, který je vždy nedotčený, a vizuální kreativitou.

Jeho velká stylistická žíla se však vyčerpala. Vědom si tohoto stavu, věnoval se výhradně režii děl populárně-naučné povahy určených pro televizi. Několik sugestivních názvů nám dává dobrou představu o povaze těchto filmů: sahají od "Železného věku" přes "Skutky apoštolů" až po "Sokrata" (nyní jsme v roce 1970).

Pozoruhodný umělecký průlom nastal s dokumentárním filmem "Převzetí moci Ludvíka XIV.", který byl natočen pro francouzskou televizi a podle kritiků se vyrovná jeho nejlepším dílům.

Nakonec se vrátil k filmu a skončil s filmy "Rok 1. Alcide De Gasperi" (1974) a "Mesiáš" (1976), které se s mnohem větší silou a přesvědčivostí zabývaly tématy, jež zpracovával již v minulosti. Krátce poté, 3. června 1977, Roberto Rossellini v Římě zemřel.

Filmografie Roberto Rossellini

• Prélude à l'après midi d'un faune (1936)
• Dafné (1936)
• La vispa Teresa (1939)
• Tyranský krocan (1939)
• Fantazie o ponorce (1939)
• Ripasottilský potok (1941)
• Bílá loď (1941)
• Pilot se vrací (1942)
• Touha (1943)
• Muž z kříže (1943)
• Otevřené město Řím (1945)
• Paisà (epizoda: Sicílie. Neapol. Řím. Florencie. Romagna. Pád) (1946)
• Německo Rok nula (1947)
• Stroj na zabíjení padouchů (1948)
• Stromboli, země Boží (1950)
• František, šašek Boží (1950)
• Evropa '51 (1951)
• Othello (1952)
• Sedm smrtelných hříchů (epizoda: Závist) (1952)
• Mona Lisa (1953)
• My jsme ženy (epizoda: Lidský hlas. Zázrak) (1953)
• Kde je svoboda? (1953)
• Dcera Ioria (1954)
• Strach (1954)
• Johanka z Arku na hranici (1954)
• Cesta do Itálie (1954)
• Amori di mezzo secolo (epizoda: Napoli '43) (1954)
• Indie bez hranic (1958) Vide
• Generál Della Rovere (1959)
• Viva l'Italia (1960)
• Pohled z mostu (1961)
• Turín ve sto letech (1961)
• Vanina Vanini (1961)
• Byla noc v Římě (1961)
• Karabiniéři (1962)
• Benito Mussolini (1962)
• Černá duše (1962)
• Rogopag (epizoda Illibatezza) (1963)
• Doba železná (1964)
• Převzetí moci Ludvíkem XIV (1967)
• Představa ostrova. Sicílie (1967)
• Skutky apoštolů (1968)
• Sokrates (1970)
• Síla a rozum: rozhovor se Salvadorem Allendem (1971)
• Riceova univerzita (1971)
• Blaise Pascal (1971)
• Augustin z Hippo (1972)
• Cartesius (1973)
• Věk Cosima de' Medici (1973)
• Koncert pro Michelangela (1974)
• Světová populace (1974)
• Rok první (1974)
• Mesiáš (1976)
• Beaburg (1977)

Ocenění

• 1946 - Filmový festival v Cannes: Grand Prix ex aequo ("Řím, otevřené město")
• 1946 - Stříbrná stuha za nejlepší režii ("Paisà")
• 1952 - Benátský filmový festival: 2. mezinárodní cena ex aequo ("Europa '51")
• 1959 - Benátský filmový festival: Zlatý lev ex aequo ("Il Generale Della Rovere")
• 1960 - Stříbrná stuha za nejlepší režii ("Il Generale Della Rovere"), festival v Karlových Varech: Zvláštní cena poroty ("Era notte a Roma")