Životopis - Stejně prokletý jako legendární

Chesney Henry Baker mladší, známější jako Chet Baker, se narodil 23. prosince 1929 v Yale. Byl jedním z nejlepších trumpetistů v dějinách jazzové hudby, bezpochyby nejlepším mezi bělochy, snad hned po svém kolegovi Milesi Davisovi. Jako zpěvák s více než osobitým hlasovým témbrem spojil své jméno se slavnou písní "My funny Valentine", starým jazzovým standardem.se díky své zvučné interpretaci náhle vyšvihla na Olymp velkých skladeb hudby 20. století.

Chet Baker je považován za referenční bod takzvaného "cool jazzového" stylu jazzu, který se objevil v 50. a 60. letech 20. století. Přes 30 let byl závislý na drogách a různá období svého života strávil ve vězení i v detoxikačních ústavech.

Právě jeho otec, amatérský kytarista, který sní o budoucnosti ve světě hudby, inspiruje malého Henryho juniora, pokud jde o hudební inspiraci. Když je Chetovi pouhých třináct let, otec mu daruje trombon, ale přes veškerou snahu na něj nedokáže nijak hrát. Vrhne se tedy na trubku, která se od té chvíle stává jeho společníkem ve světě hudby.život a cestu malého Bakera.

V té době se jeho rodina přestěhovala do Kalifornie, do malého městečka Glendale. Zde mladý trumpetista hraje ve školní kapele, ale musí také vypomáhat doma, protože jeho rodina není nijak zvlášť zámožná. Po dokončení školy pracuje v kuželně jako sběrač kuželek.

V roce 1946 narukoval do armády a byl poslán do Berlína. Zde se živil téměř výhradně jako hudebník v kapele svého pluku, ale během několika let a v důsledku některého svého chování, které nebylo zcela v souladu s vojenským stylem, což mu vyneslo nepříznivé psychiatrické testy, byl propuštěn a prohlášen za neschopného plného pracovního nasazení.v americké armádě.

Na začátku padesátých let se Chet vrátil domů s odhodláním dělat to jediné, co mu šlo: hrát na trubku. Uplynulo pár let a 2. září 1952 se trumpetista ocitl v San Francisku, kde nahrával jednu ze svých prvních desek ve společnosti dalšího skvělého hudebníka té doby, saxofonisty Gerryho Mulligana. Právě toho dne si v nahrávacím studiu uvědomil, žeV seznamu skladeb chybí balada, načež kontrabasista Carson Smith přichází s písní, která se stane tahounem Cheta Bakera: "My funny Valentine".

V té době se navíc jednalo o baladu, kterou ještě nikdo nenahrál, a byla to stará píseň ze třicátých let, pod kterou jsou podepsáni Rodgers a Hart, dva v branži dobře známí skladatelé, ale rozhodně ne díky "My funny Valentine". Když ji Baker nahrál, pro ono album z roku 1952, stala se píseň klasikou a tato nahrávka, první ze stovek a stovek verzí, zůstane navždy nejlepším zrepertoáru legendárního trumpetisty.

Na základě nahrávání alba však jazzman po několika měsících obdrží telefonát od Dicka Bocka z Los Angeles. Jednička vydavatelství World Pacific Records po něm chce, aby se zúčastnil konkurzu u Charlieho Parkera v Tiffany Clubu. Po pouhých dvou skladbách se "Bird", jak se největšímu saxofonistovi všech dob přezdívá, rozhodne, že dvaadvacetiletý Chet Baker může být součástíjeho soubor a vezme ho s sebou.

Po turné s Parkerem se Baker věnoval Mulliganovu kvartetu, a to v rámci nepříliš dlouhého, nicméně intenzivního a zajímavého hudebního zážitku. Oba si společně udělali čas na bílou verzi alba cool jazz Bohužel se však kvůli Mulliganovým problémům s drogami musela skupina téměř okamžitě rozpadnout.

Byla to nejsilnější léta života hudebníka z Yale, kdy natočil několik alb u World Pacific Records a zároveň začal žít jako závislý na heroinu. Podařilo se mu založit vlastní jazzový soubor, ve kterém začal i zpívat, a od základu vymyslel zvuk, který byl do té doby na současné intimistické scéně neslýchaný,hluboce cool jak by se řeklo, a jemný jako jeho vlastní trumpetová sóla.

Na začátku roku 1955 byl Chat Baker nominován na nejlepšího trumpetistu v Americe. V anketě časopisu Downbeat daleko předstihl své pronásledovatele a s 882 hlasy se umístil na prvním místě před Dizzym Gillespiem, druhým s 661 hlasy, Milesem Davisem (128) a Cliffordem Brownem (89). V tomto roce se však také rozpadl jeho kvartet a začaly jeho potíže se zákonem, opět kvůliheroinu.

Přestěhoval se do Evropy, kde cestoval především mezi Itálií a Francií. seznámil se se svou budoucí ženou, anglickou modelkou Carol Jacksonovou, s níž měl tři děti. Chet Baker však musel bojovat se svou drogovou závislostí, která mu způsobila i nemalé problémy se zákonem, což se mu stalo na počátku 60. let, kdy byl zatčen v Toskánsku. ve vězení musel strávit více než rok.Následně ji postihl stejný osud v západním Německu, Berlíně a Anglii.

V roce 1966 Baker odešel ze scény. Oficiální příčinou byly silné bolesti, které musel snášet kvůli předním zubům, jež se rozhodl nechat si vytrhnout. Mnozí však tvrdí, že trumpetista přišel o přední zuby kvůli jakémusi vyřizování účtů, a to z důvodů souvisejících s platbami heroinem, jehož užívání a zneužívání mu zuby již v nemalé míře poškodilo.

S jistotou víme, že po několika letech anonymity, kdy se o něm nic bližšího neví, ho objeví jazzový nadšenec, který Cheta objeví, když pracuje jako obsluha benzinové pumpy, a nabídne mu šanci vrátit se do života, dokonce mu sežene peníze na obnovu ústní dutiny. Od té chvíle se Chet Baker musí naučit hrát na trubku s protézou, čímž se změní i jeho vlastní hudební styl.

V roce 1964 se částečně detoxikovaný jazzový hudebník vrátil do USA, do New Yorku. Byla to éra "britské invaze", řádil rock a Chet se musel přizpůsobit. Natočil však několik zajímavých nahrávek s dalšími renomovanými hudebníky, například se skvělým kytaristou Jimem Hallem, o čemž svědčí velmi dobré dílo s názvem "Concierto". Brzy se však USA opět nabažil a vrátil se doEvropě a začíná spolupracovat s britským umělcem Elvisem Costellem.

V tomto období trumpetista dojížděl do Amsterdamu, aby se díky liberálnějším nizozemským zákonům lépe vypořádal se zneužíváním heroinu a drog obecně. Současně často navštěvoval Itálii, kde odehrál mnoho svých nejlepších koncertů, často po boku italského flétnisty Nicoly Stila, svého objevu. Hrál také v několika italských filmech, na které ho vyzvalyrežiséři jako Nanni Loy, Lucio Fulci, Enzo Nasso a Elio Petri.

Od roku 1975 pobýval téměř výhradně v Itálii, přičemž jeho recidivy v heroinu byly občas zničující. Nemálo lidí ho na počátku 80. let zahlédlo v Římě, ve čtvrti Monte Mario, jak žebrá o peníze na dávku. K těmto pádům, kdy je ve slušnější kondici, střídá, vždy v tomto období, pouliční vystoupení se svou trubkou, na Via del Corso,naneštěstí pro něj, vždycky sehnal peníze, které utratil, aby ukojil svou drogovou závislost.

28. dubna 1988 měl Chet Baker v německém Hannoveru svůj poslední nezapomenutelný koncert. Byla to událost, která mu byla věnována: na pět dní zkoušek před večerním koncertem na něj čekal orchestr o více než šedesáti členech, ale on se nikdy nedostavil. Přesto 28. dubna vystoupil na pódium a předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů vůbec. Především hrál, řečeno s ním.podle kritiků nejlepší verze jeho "My funny Valentine", trvající přes devět minut: a dlouhá verze Po koncertě už trumpetistu nikdo neviděl.

V pátek 13. května 1988 deset minut po třetí hodině ranní byl na chodníku před amsterdamským hotelem Prins Hendrik nalezen mrtvý Chet Baker. Když policie tělo bez jakýchkoli dokladů totožnosti našla, nejprve zjistila, že se jedná o 39letého muže. Teprve později zjistila, že mrtvolu je třeba připsat známému trumpetistovi, který zemřel ve věku let.padesáti devíti let, které ještě nebyly dokončeny.

Baker byl pohřben 21. května následujícího roku v Inglewoodu v USA.Nad jeho smrtí se však vždy vznášelo jisté tajemství vzhledem k okolnostem, které nebyly nikdy jasně objasněny.

V roce 2011 napsal spisovatel Roberto Cotroneo knihu "E nemmeno un rimpianto", vydanou nakladatelstvím Mondadori, jejíž děj se točí kolem nikdy nevyhaslé legendy, že Chet Baker předstíral svou smrt, aby se v přestrojení a v naprosté anonymitě přestěhoval do malé italské vesnice.