Životopis - Kroniky ze surreálna

Dino Buzzati se narodil 16. října 1906 v San Pellegrinu nedaleko Belluna. Od útlého věku se v něm projevovaly zájmy, témata a vášně budoucího spisovatele, kterým zůstal věrný po celý život: poezie, hudba (studoval hru na housle a klavír a nemělo by se zapomínat, že v budoucnu napsal také několik operních libret), kreslení a hory, jeho věrný společník.dětství, kterému je věnován i jeho první román "Barnabáš z hor".

Když mu bylo pouhých čtrnáct let, osiřel jeho milovaný otec, který zemřel na rakovinu slinivky břišní. Tato událost mladého Buzzatiho natolik rozrušila, že dlouho žil s posedlostí, že ho postihne stejná nemoc. Po řádném studiu, v němž se ukázal jako dobrý a pilný, ale nic víc, odešel do kasáren ve svém městě, aby si odbyl vojenskou službu: šest měsíců.důstojnické školy, tři měsíce jako poddůstojník (seržant) a čtyři měsíce jako podporučík.

Jako začínající spisovatel si od mládí vedl deník, do kterého si zapisoval názory a události. Ve skutečnosti se v něm stále více formovala touha a sen věnovat se profesionálně jakékoli práci, která by zahrnovala psaní. Velmi ho například lákala žurnalistika a v červenci 1928, ještě před dokončením právnických studií, nastoupil doPo ukončení studia však začal spolupracovat s týdeníkem "Il popolo di Lombardia" a krátce nato vydal již zmíněný "Barnabo delle montagne", který měl velký úspěch. stejný osud bohužel nepotkal jeho druhé povídkové dílo "Il segreto del Bosco Vecchio", které bylo přijato se značným nezájmem.

V lednu 1939 odevzdal rukopis svého mistrovského díla, své nejoblíbenější a nejznámější knihy "Tatarská poušť", která se měla stát symbolem literatury 20. století. Román je příběhem mladého vojáka Giovanniho Droga, který začíná svou kariéru v pevnosti Bastiani, jež stojí izolovaně na okraji imaginárního království v blíže neurčené době. pokudZpočátku je pro Droga tato pevnost uzavřeným, nehostinným místem, které mu nenabízí žádnou budoucnost, ale postupem času si na ni zvyká, až ji už nechce (a ani nemůže) opustit, a to jak kvůli ztrátě kontaktu se zbytkem světa, tak kvůli neustálé naději, že jednoho dne na pevnost zaútočí Tataři z pouště. Je tedy jasné, že v takovém románu je zásadníalegorie, která je zde rozvíjena, ačkoli se nikdy neopouští věrohodnost situací a pečlivý popis postav, které se stávají téměř typy.

Drogův život symbolizuje lidský život, který je pod tlakem plynutí času a osamělosti ve světě, představovaném pevností, tvořenou absurdními zákony a marnými nadějemi. Dalším bodem, který Buzzati zdůrazňuje, je to, jak lidé stále klamou sami sebe: Drogo si neustále opakuje, že "důležité je ještě začít", a stále si dělá naděje, přestožeBuzzati jako by nám tímto románem říkal, že pro člověka je lepší málo toužit, umět být spokojený, protože svět, hra života, málo připouští a je připraven zklamat i ty nejbezohlednější nebo nejušlechtilejší ambice.

Prvním čtenářem, kterému se rukopis dostal do rukou, byl jeho přítel Arturo Brambilla, který jej po nadšeném přečtení předal Leovi Longanesimu, jenž pro Rizzoli připravoval novou sbírku "Sofà delle Muse". Ten na doporučení Indra Montanelliho souhlasil s jeho vydáním, Longanesi však v dopise autora prosil, aby původní název změnil na "Pevnost", aby se takvyhnout se jakýmkoli narážkám na blížící se válku. Buzzati se poté nalodil v Neapoli na loď Colombo a odjel do Addis Abeby jako reportér a fotoreportér, zvláštní zpravodaj listu "Corriere della Sera". Psal se rok 1939 a druhá světová válka byla za dveřmi. Následujícího roku totiž opustil stejný přístav jako válečný zpravodaj na křižníku Fiume. Zúčastnil se jakobyl svědkem bitev u Capo Teulada a Capo Matapan a druhé bitvy o Syrtu a posílal do novin své články. Byla to také jeho "Kronika památných hodin", která se 25. dubna 1945, v den osvobození, objevila na titulní straně listu "Corriere della Sera".

V roce 1949 vyšel svazek povídek "Strach v La Scale" a v červnu téhož roku byl vyslán deníkem "Corriere della Sera", aby sledoval Giro d'Italia. V roce 1950 vytisklo nakladatelství Neri Pozza z Vicenzy první vydání 88 kusů sbírky poznámek, povídek a odboček "In quel preciso momento", o čtyři roky později vyšel svazek povídek "Il crollo dellaBaliverna", se kterým získal ex aequo s Cardarellim cenu Premio Napoli.

V lednu 1957 dočasně nahrazuje Leonarda Borgese na pozici uměleckého kritika listu "Corriere". Pracuje také pro "Domenica del Corriere", kde se věnuje především titulkům a podtitulkům. Složí několik básní, které se stanou součástí básně "Kapitán Pic". V roce 1958 vychází kniha "Malované příběhy", představená u příležitosti spisovatelovy osobní výstavy obrazů, která byla zahájena 21. ledna 1957.listopadu v galerii Re Magi v Miláně.

8. června 1961 mu zemřela matka a o dva roky později napsal vnitřní kroniku tohoto pohřbu v elzeviru "I due autisti" (Dva řidiči). Následovala léta cestování jako novinový dopisovatel. 8. prosince 1966 se oženil s Almerinou Antoniazzi, ženou, která ho, byť vzdáleně a ve fiktivní perspektivě, inspirovala k napsání trýznivého "Un amore" (Milostný příběh).

V roce 1970 mu byla udělena novinářská cena "Mario Massai" za články publikované v "Corriere della Sera" v létě 1969, v nichž komentoval sestup člověka na Měsíc. 27. února 1971 byla v Terstu uvedena jednoaktová a tříčtvrteční opera Maria Buganelliho s názvem "Fontana" na motivy povídky "Non aspettavamo altro".

Nakladatelství Garzanti vydalo s doplněnými popisky Buzzatiho obrazy "I miracoli di Val Morel", zatímco Mondadori vydalo svazek povídek a esejů "Le notti difficili".

Mezitím pokračoval také v malířské a ilustrátorské činnosti, což byla jeho undergroundová vášeň, kterou nikdy neopustil. I přes svůj v podstatě amatérský přístup byly jeho obrazy přesto oceňovány obdivovateli a bylo mu věnováno několik výstav.

Místo toho se u něj v roce 1971 začaly projevovat příznaky nemoci (nádor slinivky, stejně jako u jeho otce), která vedla k jeho smrti.

V říjnu vystavoval v Galleria Castello v Trentu a v listopadu v Galleria Lo Spazio v Římě. Byl představen sborník "Buzzati, pittore", obsahující posudky kritiků, spisovatelů a novinářů, a Garzanti vydal "I miracoli di Val Morel", zatímco Mondadori vydalo jeho poslední sbírku povídek a elzeviri.

Série setkání s Yvesem Panafieuem během léta a záznamy těchto rozhovorů tvoří základ knihy-rozhovoru "Dino Buzzati: un autoritratto" (Dino Buzzati: autoportrét), která vyjde v roce 1973 v nakladatelství Mondadori.

8. prosince Buzzati nastoupil na kliniku a 28. ledna 1972 zemřel.