Životopis - Potvrzení o prestiži

Ingrid Bergmanová se narodila 29. srpna 1915 ve švédském Stockholmu jako jediné dítě švédského malíře a fotografa Justuse Samuela Bergmana a Němky Friedel Adlerové. Když byly Ingris pouhé tři roky, ztratila matku, což způsobilo, že strávila osamělé dětství sama s otcem.

Ve třinácti letech Ingrid osiří po obou rodičích a je adoptována příbuznými, kteří se stanou jejími opatrovníky.

Studovala na Královské divadelní škole ve Stockholmu a ve dvaceti letech se seznámila s Peterem Lindstromem, povoláním zubařem, s nímž prožila milostný románek. Peter ji seznámil s vedoucím pracovníkem švédského filmového průmyslu (Svenskfilmindustri). Ingrid tak získala malou roli ve filmu Hrabě ze Starého města (Munkbrogreven, 1935).Ingrid Bergmanová hraje ve svém debutovém filmu - v Itálii dosud nezveřejněném - roli pokojské ve skromném hotelu na stockholmském Starém Městě.

Díky této malé roli si jí všiml režisér Gustaf Molander, který se ji snažil ve Švédsku prosadit a učinit z ní velký příslib: během několika let, od roku 1935 do roku 1938, hrála ve více než deseti filmech, včetně "Bez tváře" (En Kvinnas Ansikte) - který se měl dočkat remaku s Joan Crawfordovou v hlavní roli - a slavného "Intermezza", filmu, který se měl stát jejím pasem do filmového průmyslu.Hollywood.

V roce 1937 uzavřela sňatek s Peterem Lindstromem a v následujícím roce se jí narodila dcera Pia Friedal.

Mezitím producent David O. Selznick hodlá natočit americkou verzi "Intermezza". Ingrid Bergmanová je tedy povolána do Spojených států a je jí nabídnuta smlouva snů: po následujících sedm let si švédská herečka bude osobně vybírat scénáře, ve kterých bude hrát, režiséry a dokonce i partnery. Na tehdejší dobu to byly neobvyklé ústupky a výsady, ale dávají tušit, že se jedná o velmi výhodné podmínky.přesné informace o prestiži, které třída Ingrid Bergmanové dosáhla v Americe ještě předtím, než tam vkročila.

Selznick možná uvažoval o Ingrid Bergmanové jako o možné dědičce jen o deset let starší Grety Garbo, další švédské divy (Bergmanové krajanky), která se po přechodu od němého ke zvukovému filmu ocitla v sestupné fázi kariéry natolik, že o několik let později nadobro odešla na odpočinek. Ingrid však nabídku odmítla, protože chtěla hrát v němém filmu.na jedné straně podporovat kariéru svého manžela, který dokončuje nová studia na neurochirurga, a na druhé straně se věnovat teprve roční holčičce. Ingrid podepíše smlouvu pouze na jeden rok s tím, že se může vrátit domů, pokud film nebude úspěšný.

Pak se stane, že se remake "Intermezza" setká s velkým ohlasem. Bergman se vrací do Švédska, kde dokončí několik dalších filmů, a v roce 1940 odlétá s celou rodinou do Spojených států: v následujícím období se objevuje ve třech úspěšných filmech.

V roce 1942 půjčil Selznick herečku společnosti Warner, aby natočila nízkorozpočtový film s Humphreym Bogartem, který se jmenoval "Casablanca" a vstoupil do filmové historie jako klasika všech dob.

V roce 1943 byla poprvé nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu "Komu zvoní hrana" (For Whom the Bell Tolls, 1943).

Následující rok získala sošku za thriller "Gaslight" (Plynová lampa, 1944). Třetí nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v řadě získala za výkon ve filmu "Zvony od svaté Marie" (The Bells of St. Mary's, 1945).

V roce 1946 byl do kin uveden film "Notorious" (režie Alfred Hitchcock, s Cary Grantem): byl to poslední film, který Bergmanová natočila na základě smlouvy se Selznickem. Její manžel Lindstrom přesvědčil svou ženu, že ji Selznick rozsáhle vykořisťoval a vydělával miliony dolarů výměnou za honorář pouhých 80 000 dolarů ročně: Ingrid tak podepsala smlouvu s novou produkční společností, aby hrála ve filmu "Arc de Triomphe" s CharlesemBoyer podle stejnojmenného Remarqueova románu. Nejasný a zmatený film neměl takový úspěch, jak se očekávalo, a herečka, která se léta marně ptala Selznicka, zda by si mohla zahrát roli Johanky z Arku na filmovém plátně, se rozhodla, že nastal čas zariskovat. Založila nezávislou produkční společnost a za cenu ne méně než 5 milionů dolarů (na tehdejší dobu astronomická částka) se jí podařilo film natočit,realizoval svou "Johanku z Arku" (Joan of Arc, 1948), inscenaci plnou bohatých kostýmů, postav a velkolepých kulis.

Film jí vynesl čtvrtou nominaci na Oscara, nicméně byl naprostým propadákem. Manželská krize s Lindstromem, o které se již nějakou dobu šuškalo, se ještě prohloubila a zklamání z neúspěchu posílilo Bergmanovo přesvědčení o přílišném významu, který Hollywood přikládá komerční stránce filmu na úkor umělecké.

Podporována svým přítelem Robertem Capou, známým fotoreportérem, s nímž měla krátký vztah, se Ingrid začala zajímat o novou vlnu kinematografie přicházející z Evropy, zejména o italský neorealismus. Po zhlédnutí filmů "Roma città aperta" a "Paisà" napsala dopis italskému režisérovi Robertu Rossellinimu - který zůstal slavný -, v němž prohlásila, že je připravena pro něj hrát. Z tohoto dopisu si pamatujemeprůchod " Pokud potřebujete švédskou herečku, která umí velmi dobře anglicky, nezapomněla německy, francouzsky jí není téměř rozumět a italsky umí říct jen "miluji tě", jsem připravena přijet do Itálie a pracovat s vámi. ".

Rossellini si nenechal ujít příležitost: v šuplíku měl scénář původně určený pro italskou herečku Annu Magnaniovou, jeho tehdejší životní partnerku, a odehrávající se na Stromboli. Bergmanová byla zrovna v Evropě, kde natáčela film Hřích lady Considinové, a režisér spěchal do Paříže, kde se mu podařilo s ní setkat a navrhnout jí filmový projekt.

Roberto Rossellini mezitím díky Bergmanové získal finanční prostředky od Howarda Hughese a od herečky obdržel telegram s kladnou odpovědí: v březnu 1949 začaly práce na filmu "Stromboli, země boží". Natáčení bylo v obležení fotografů a novinářů; začaly prosakovat zvěsti o sentimentálním vztahu mezi režisérem a jeho herečkou.roku tisk zveřejnil zprávu o Bergmanové těhotenství.

Pro americké veřejné mínění je to obrovský skandál: Ingrid Bergmanová, dosud považovaná za světici, se náhle stane cizoložnicí, kterou je třeba ukamenovat, a tisk ji nazývá Hollywoodský apoštol degradace (apoštol hollywoodské degradace) a rozpoutal proti němu bezprecedentní pomlouvačnou kampaň. Dr. Lindstrom požádal o rozvod a získal do péče svou dceru Piu, která vzápětí prohlásila, že svou matku nikdy nemilovala.

V roce 1950 se Rossellini a Ingrid Bergmanová vzali a narodil se Roberto Rossellini mladší, známý jako Robertino: na římské klinice musela zasahovat policie, aby zklidnila davy paparazziů a přihlížejících. Mezitím se do kin dostal film "Stromboli terra di Dio" (Stromboli, země Boží): v Itálii měl dobrý úspěch, vyvolaný spíše zvědavostí než čímkoli jiným, zatímco ve Spojených státech byl naprostým propadákem,jednak kvůli nepříznivému postoji médií, jednak na nátlak sponzorů filmu, kteří požadovali úpravu, jež v žádném případě neodrážela autorův záměr.

V červnu 1952 se Ingrid Bergmanové narodila dvojčata Isotta Ingrid a Isabella. Herečka si pomalu získávala zpět sympatie veřejnosti: tisk ji líčil v póze šťastné ženy v domácnosti a matky a ona sama tvrdila, že v Římě konečně našla klid, přestože filmy, které nadále natáčela pod vedením Roberta Rosselliniho (z nichž připomeňme: "Europa '51" a "Viaggio inItálie") jsou veřejností ignorovány.

V roce 1956 dostala báječnou nabídku od americké společnosti Fox, která jí nabídla hlavní roli ve vysokorozpočtovém filmu o přeživší masakru ruské carské rodiny. Touto rolí ve filmu s názvem "Anastázie" (1956, v hlavní roli Yul Brynner) se Bergmanová po skandálu z předchozích let triumfálně vrátila do Hollywoodu a získala titul "nejlepšího režiséra".dokonce podruhé Oscara za nejlepší ženský herecký výkon.

Mezitím se svazek s režisérem Robertem Rossellinim ocitl v krizi: Ital odjel do Indie natáčet dokumentární film a po nějaké době se vrátil s novou společnicí Sonali das Gupta. Ingrid mezitím pokračovala v interpretaci úspěšných filmů - první dva tituly jsou "Indiscreto" a "La locanda della sesta felicità", oba z roku 1958 - a seznámila se se švédským divadelním impresáriem,Lars Schmidt, který se stal jejím třetím manželem (prosinec 1958).

V následujících letech hrála střídavě v amerických a evropských filmech, ale zároveň se věnovala i divadlu a televizi. Třetího Oscara - prvního za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli - získala za roli ve filmu Vražda v Orient expresu (1975, r. Sidney Lumet, v hlavních rolích Albert Finney a Lauren Bacall), natočeném podle povídkyPři přebírání své třetí sošky Ingrid veřejně prohlásila, že podle jejího názoru měla Oscara získat její přítelkyně Valentina Cortese, nominovaná za film Françoise Truffauta "Noční efekt".

V roce 1978 přišla ze Švédska nabídka na spolupráci s nejprestižnějším režisérem, Ingmarem Bergmanem. Ingrid odvážně přijala dvojí výzvu: poté, co podstoupila operaci a těžkou chemoterapii nádoru prsu, se rozhodla obsadit se do obtížné role cynické a sobecké matky, která upřednostňuje kariéru před citem ke svým dětem. "Podzimní symfonie"(Podzimní sonáta) je jeho posledním filmovým výkonem. Je považován za jeden z jeho nejlepších hereckých výkonů a získá za něj svou sedmou nominaci na Oscara.

V roce 1980, kdy její nemoc vykazovala známky uzdravení, vydala společně s Alanem Burgessem memoáry "Ingrid Bergmanová - můj příběh". V roce 1981 si zahrála v televizi ve svém posledním díle, životopisu izraelské premiérky Goldy Meirové, za který získala posmrtně cenu Emmy (1982) jako "nejlepší herečka".

Ingrid Bergmanová zemřela 29. srpna 1982 v Londýně v den svých 67. narozenin. Její tělo bylo zpopelněno ve Švédsku a popel byl spolu s květinami rozptýlen ve státních vodách; urna, která je nyní prázdná, je uložena na Severním hřbitově (Norra Begravningsplatsen) ve Stockholmu.

Indro Montanelli o své skromnosti řekl: " Ingrid Bergmanová je snad jediný člověk na světě, který Ingrid Bergmanovou nepovažuje za zcela úspěšnou a definitivně dospělou herečku. ".