Životopis - Vůle k moci

Friedrich Wilhelm Nietzsche, obrovský myslitel, který ovlivnil průběh většiny 19. století a jistě i celého 20. století, se narodil 15. října 1844 v malé vesnici v pruském Sasku. Jako syn protestantského pastora vyrůstal v atmosféře nabité náboženským cítěním, i když mírněným typickou mírností.reformovaného přístupu.

Když v roce 1848 zemřel jeho otec, byla matka nucena přestěhovat se do Naumburgu, malého města, kde se mohla spolehnout na pomoc četných příbuzných. V roce 1851 nastoupil Friedrich do veřejné školy v Pfortě, kde se naučil první základy náboženství, latiny a řečtiny, ale také hudby, která se měla stát jeho další velkou životní vášní (natolik, že dlouho nevěděl, zda se má věnovat literatuře afilosofie nebo umění sedmi tónů). Horečně touží po nových kulturních objevech, píše básně a skládá hudbu, zatímco se jeho rodina, aniž by měla chvíli klidu, stěhuje do jiného domu v Naumburgu.

V mládí četl Byrona, Holderlina, Emersona, Sterna, Goetha, Feuerbacha. 1860 založil s několika přáteli hudebně-literární spolek "Germania"; ve spisech komponovaných pro tento spolek ("Osud a vůle", "Svoboda vůle a osudu") je již naznačena antimetafyzická tendence budoucího nietzscheánského myšlení.

Proslavil se hned svými prvními díly "Zrození tragédie z ducha hudby" (1872), v nichž byl cítit vliv Schopenhauera a tehdy uznávaného skladatele Richarda Wagnera, a dal vzniknout řadě děl se silným teoretickým obsahem: "Neaktuální úvahy" (psané v letech 1873 až 1876, z nichž čtvrtá je věnována Wagnerovi) a "Příliš lidský člověk" (1878).

Své zralé myšlenky však Nietzsche vyjádřil v dílech "Aurora" (1881), "Hravost vědy" (1882), "Tak pravil Zarathustra" (1883-1885), "Mimo dobro a zlo" (1886).

Nietzscheho myšlení se vyznačuje demystifikačním a destruktivním, někdy až subverzivním charakterem. Nietzsche totiž tvrdě zpochybňuje pozitivistické a buržoazní ideály typické pro jeho dobu (je "neaktuální" a je si toho dokonale vědom), stejně jako víru v pokrok společnosti osvícené tzv. vědeckým myšlením. Jeho dalšími cíli jsou myšlenkavšeobecný blahobyt a všechny formy pravdy a konstituované morálky, které myslitel chápe jako odvozené z materiálních základů a vždy úzce spojené s psychologickou a sociální podmíněností, jinými slovy se vztahy sil, které se projevují jak ve vnitřním já, tak ve společnosti.

Proti této demystifikační kritice stojí nietzscheovská idea "nadčlověka", tj. napětí k nadčlověku, které je vůlí k vytvoření nového způsobu bytí, v němž se plně projeví "vůle k moci", tj. kreativita ega, přesahující morální a společenský konvencionalismus, jemuž je nyní podřízeno a který je kodifikován v nábožensko-sociálních imperativech.

Toto osvobození stlačené energie člověka a radikální kritika veškeré tradiční etiky a reprezentace světa měly zásadní vliv na literaturu přelomu století i později. Nietzsche se tak stal filozofem krize, zakladatelem nového způsobu myšlení.

Co se týče jeho představy nadčlověka, chápaného jako spravedlivý triumfující nad masou slabochů či otroků, je třeba ji nepochybně korigovat: Nietzsche nebyl šiřitelem evangelia násilí, ale chtěl vytvořit podmínky pro rozvoj civilizace a radikálně obnovené představy o člověku.

Nietzsche, který vždy strašlivě trpěl nejrůznějšími nemocemi, zemřel 25. srpna 1900 po pomalé agónii, která v pozdějších letech zahrnovala i nástup šílenství.