Životopis - emblémy středomořských filmů

Cardinaleová, známá svou vřelou krásou jakési středomořské Brigitte Bardotové, měla na diváky vždy zvláštní vliv.

A nejen to: stačí říct, že Luchino Visconti a Federico Fellini, kteří ji pro svá mistrovská díla natočili ve stejné době ("Il Gattopardo" a "Otto e mezzo"), se jí nechtěli vzdát, a tak se o ni ucházeli tak, že souhlasili, že ji budou mít každý po jednom týdnu, čímž ji donutili neustále si barvit vlasy, protože v jednom filmu musela mít havraní účes,druhá blondýnka.

Její kariéra byla úžasná a navzdory její kráse by ji nikdo nepředpokládal. Velmi výrazná barva jejího chraplavého, nízkého, lehce nakřáplého hlasu se mladé Claudii zdála být na závadu, ale místo toho se stala jednou z jejích nejuznávanějších značek. Nejistota ohledně vlastních prostředků ji však přiměla opustit Centro Sperimentale di Cinematografia, odhodlanávěnovat se učitelské kariéře.

Claudia Cardinale se narodila 15. dubna 1938 v Tunisu rodičům sicilského původu a své první krůčky ve světě filmu učinila v Tunisku, kde se podílela na malém nízkorozpočtovém filmu. V roce 1958 se s rodinou přestěhovala do Itálie a bez velkých očekávání se rozhodla navštěvovat Centro Sperimentale di Cinematografia. Necítila se v něm dobře, prostředí ji zklamalo a předevšímnedokáže ovládat svou dikci, která trpí silným francouzským přízvukem.

V roce 1958 se objevil film "I soliti ignoti", mistrovské dílo Maria Monicelliho, které otevřelo dveře do kin skupině tehdy málo známých herců, mezi nimiž byli Vittorio Gassman, Marcello Mastroianni, Salvatori a naše mladá Claudia Cardinale, jejíž fotografie, která se objevila v jednom týdeníku, si všiml producent Franco Cristaldi, šéf společnosti Vides (později se stal jejím manželem), kterýsi dal tu práci, aby s ní uzavřel smlouvu.

Není třeba dodávat, že Monicelliho film zaznamenal ohromný boom a okamžitě se akreditoval jako jedno z mistrovských děl italské kinematografie. Cardinale by se s tímto titulem již ex officio zapsal do dějin kinematografie.

Naštěstí přišly další účasti, včetně "Un maledetto imbroglio" Pietra Germiho a "I delfini" Francesca Maselliho, v nichž Cardinale postupně budovala své herectví tím, že se osvobodila od klišé prosté středomořské krásy.

Brzy si jí všiml Luchino Visconti, který ji v roce 1960 opět povolal na natáčení filmu Rocco a jeho bratři, dalšího mistrovského historického díla. To byla předehra k jejímu vstupu do dalšího klenotu historické rekonstrukce, kterým je filmová adaptace Leoparda, v níž krása tuniské herečky vyniká v celém svém aristokratickém stínu.

Ve stejném období herečka porodila nemanželské dítě, které později adoptoval Cristaldi, a s velkou důstojností a odvahou čelila skandálu a pomluvám, které tato aféra v tehdejší rigidní mentalitě vyvolala.

Pro Cardinaleovou to byla léta velké popularity, hrála ve filmu "La viaccia" (1961, s Jeanem Paulem Belmondem) a také ve filmu Federica Felliniho "Otto e mezzo" (1963); poté se zúčastnila mnoha hollywoodských produkcí, například "Růžový panter" (1963, režie Blake Edwards, s Peterem Sellersem), "Cirkus a jeho velké dobrodružství" (1964) po boku Johna Waynea a "Profesionálové" (1966) Richarda.Brooks.

V roce 1968 dosáhla díky Sergiu Leonemu dalšího velkého úspěchu s filmem Tenkrát na Západě (s Henrym Fondou a Charlesem Bronsonem), kde hrála hlavní ženskou roli.

Ve stejném roce hrála ve filmu Damiana Damianiho "Il giorno della civetta" a s velkou profesionalitou se vžila do role sicilské prosté ženy, kde podala jeden ze svých nejlepších výkonů.

Po skončení manželství s Cristallim spojila herečka v 70. letech síly s režisérem Pasqualem Squittireim, který ji režíroval ve filmech "Il prefetto di ferro", "L'arma" a "Corleone". Byly to jediné výstupy v dekádě, kdy se herečka s novým mateřstvím rozhodla věnovat především soukromému životu.

V osmdesátých letech se znovu vrátila na jeviště, neporušená ve svém půvabu, který jako by s přibývajícími léty sílil, a hrála pro Wernera Herzoga ve "Fitzcarraldu", pro Lilianu Cavani v "La pelle" a pro Marca Bellocchia v jeho "Enricu IV".

V roce 1991 se vrátil ke spolupráci s Blakem Edwardsem po boku Roberta Benigniho ve filmu Syn Růžového pantera.

Film byl oceněn na filmovém festivalu v Berlíně v roce 2002 a získal zaslouženého Zlatého medvěda za celoživotní dílo.