Životopis - Romantický, ne sentimentální

Heinrich Heine se narodil 13. prosince 1797 v Düsseldorfu do vážené rodiny židovských obchodníků a bankéřů. Jeho otec byl obchodník se suknem, který měl mnoho kontaktů s anglickými továrnami, zatímco matka patřila k významnému holandskému rodu. První základy kultury získal od své matky Betty, která ho v roce 1807 zapsala na katolické gymnázium v Düsseldorfu vedené otci jezuity,Škola pro něj byla utrpením a navíc se předměty vyučovaly nejen v němčině, ale i ve francouzštině, což ho vzhledem k neznalosti jazyků a jejich učení ještě více zneklidňovalo (ale vzestupy a pády francouzské nadvlády v jeho městě v něm probudily rané frankofilské sklony a hluboký odpor k Francouzům).pro Prusko).

V roce 1816 přišla jeho první láska: blonďatá dcera předsedy düsseldorfského odvolacího soudu, s níž se seznámil na literární akademii koncem roku.

Po maturitě na gymnáziu se Heinrich dlouho nerozhodl, kterou univerzitní fakultu si vybere. Jeho otec ho pak poslal do Frankfurtu, aby se vyučil u bankéře Rindskopfa, a pak se s bratrem Salomonem přestěhoval do Hamburku (což se stalo v roce 17).

Jedním z důvodů, proč se mladý Heinrich přestěhoval a přijal strýcovu nabídku, byla jistota, že se tak setká s Amálií, svou sestřenicí, která se později stala jeho Laurou, božskou inspirací pro jeho nejlepší básně. Bohužel to však milá dívka nechtěla vědět, stejně jako jeho druhá sestřenice Therese. V roce 1817 také Heine vydal své první básně pro časopisČasopis Hamburgs Watcher.

Strýc Salomon mu otevřel obchod s drapáky a bankovní agenturu, aby mu zajistil slušné bydlení. Heine však myslel jen na Amálii a bankrot na sebe nenechal dlouho čekat. Netrvalo tedy dlouho a vrátil se do Düsseldorfu. 11. prosince 1819 se zapsal na právnickou fakultu bonnské univerzity. Tam se mu podařilo navázat blízká přátelství, která mu vydržela po celý život, a také se mupříležitost navštěvovat literární přednášky A. W. Schlegela. Právě na popud tohoto velkého mistra napsal svůj první kritický esej s názvem "Die Romantik".

Následujícího roku opustil univerzitu v Bonnu a zapsal se na univerzitu v Göttingenu. Rok nato opustil Göttingen a zapsal se do Berlína. Tam sledoval Hegelovy filozofické kurzy a stal se "oblíbeným básníkem" německé inteligence. 1821 byl pro Heineho rokem dvojí tváře: na jedné straně zemřel jeho milovaný Napoleon Bonaparte, kterého velebil v "Buch Legrand", ale na druhé straně se mu konečně podařilo dosáhnoutMezitím ho v literární rovině četba Shakespeara postrčila k divadlu. Napsal dvě tragédie a ve stejné době vyšla sbírka 66 krátkých písní Lieder.

V roce 1824 odešel z Berlína do Göttingenu, kde složil zkoušky a připravil disertační práci z práv (promoval v roce 25 s vynikajícím výsledkem). V tomto roce také konvertoval od židovství k protestantismu. Poté, co dostal od strýce padesát zlatých, strávil prázdniny v Norderney, což byl pobyt, který mu nadiktoval cyklus básní "Nordsee", kterýV říjnu 1827 dosáhl svého největšího literárního úspěchu vydáním "Buch der Lieder" (slavné "Knihy písní"). V roce 1828 byl v Itálii.

Jeho satirické spisy a zejména jeho příklon k sansimonismu znervóznily "velkou pruskou kasárnu" natolik, že Heine v roce 1831 zvolil dobrovolný exil ve Francii. V Paříži byl přijat s obdivem a brzy se stal pravidelným návštěvníkem literárních salonů hlavního města, kde navštěvoval komunitu Němců, kteří sem emigrovali, jako byli Humboldt , Lasalle a Wagner; ale také např.Francouzští intelektuálové jako Balzac, Hugo a George Sandová.

V roce 1834 navštívil Normandii, v říjnu se seznámil s Mathildou Miratovou a v roce 1841 se s ní oženil. Mezitím vydal několik kritických esejů a několik básnických sbírek. V následujících letech hodně cestoval, ale inspirace mu chyběla. Občas také navštěvoval svého nemocného strýce Salomona v Německu.

22. února 1848 vypukla v Paříži revoluce a básník se osobně zapojil do četných bojů, které se odehrávaly v ulicích. Bohužel krátce po těchto událostech ho začaly prudce píchat v páteři, což znamenalo začátek utrpení, které ho do osmi let dovedlo k ochrnutí a smrti. Byla to vlastně svalová atrofie.To mu však nebránilo v tom, aby v roce 1951 vydal knihu "Romancero" (popisující mučivé útrapy nemoci) a v roce 1954 shromáždil ve svazku (později nazvaném "Lutetia") články o politice, umění a životě, které napsal v Paříži.

Vyčerpaný básník se blíží ke konci. V létě 1855 se jeho duchu i tělu dostává cenné útěchy od mladé Němky Elise Krienitzové (láskyplně nazývané Mouche), které adresuje své poslední básně. 17. února 1856 mu přestává bít srdce.

Nepochybně velký a intenzivní básník, kritické štěstí, s nímž se Heineho dílo po jeho smrti setkalo, je kolísavé. Zatímco pro některé byl největším německým básníkem přechodného období mezi romantismem a realismem, pro jiné (a viz velké umírněně-buržoazní kritiky, jako byli Karl Kraus nebo Benedetto Croce) je hodnocení negativní. Nietzsche ho naopak uznává jako předchůdce,zatímco Brecht oceňoval jeho pokrokové myšlenky. Jeho "Kniha písní" má však neobyčejnou lehkost a formální uhlazenost a patří k nejčtenějším a nejpřekládanějším dílům německé tvorby. Nejoriginálnější znak Heineho veršů však spočívá v ironickém využití romantického materiálu, v napětí vůči poezii a zároveň v opačném pohybu, směřujícím k popření veškerého sentimentalismu, vvědomí, že nová doba vyžaduje především jasnou a realistickou racionalitu.