Životopis - Záhada divadla

Luigi Pirandello se narodil 28. června 1867 v Girgenti (dnešní Agrigento) Stefanovi a Caterině Ricci-Gramittovým, kteří byli liberálně a protiburbonsky naladěni (jeho otec se zúčastnil Expedice tisíců). Klasická studia absolvoval v Palermu, poté se přestěhoval do Říma a Bonnu, kde vystudoval románskou filologii.

Již v roce 1889 vydal sbírku veršů "Mal giocondo" a v roce 91 knihu písňových textů "Pasqua di Gea". V roce 1894 se v Girgenti oženil s Marií Antoniettou Portulano, s níž měl tři děti; v těchto letech se začala zintenzivňovat jeho spisovatelská činnost: vydal "Amori senza amore" (romány), přeložil Goethovy "Elegie romane" a začal vyučovat italskou literaturu.Na Istituto Superiore di Magistero v Římě. Zásluha, kterou Pirandellovi někteří kritici připisují, spočívá v tom, že dokázal během své rozsáhlé literární kariéry zaznamenat zásadní pasáže italských dějin a společnosti od Risorgimenta až po nejrozsáhlejší krize v kultuře, divadle a sociální realitě západního světa.

Román "Il fu Mattia Pascal" (1904) je výchozím bodem, v němž Pirandello vedle neotřelých veristických vyprávěcích mechanismů plně uchopuje drama člověka dvacátého století, tak intenzivně prožívané i soudobou a pozdější evropskou literaturou.

Tvorba tohoto sicilského spisovatele je rozsáhlá a výmluvná. Jeho díla, novely a romány, jsou inspirována především měšťanským prostředím, které bude do všech detailů dále prozkoumáno a definováno v divadelních hrách, k nimž Pirandello dospěl poměrně pozdě. Témata jeho novel tvoří vlastně jakousi účinnou dílnu, která bude do značné míry(přechod od novely k divadlu proběhl přirozeně díky stručnosti dialogů a účinnosti situací, zatímco "poetika humoru" se změnila v "dramaturgii humoru"); během několika let, od roku 1916, tak vznikly "Pensaci Giacomino", "Liolà", "Così è (se vi pare)", "Ma non è una cosa seria", "Il.Piacere dell'onestà", "Il gioco delle parti", "Tutto per bene", "L'uomo la bestia la virtù" a pak "Sei personaggi in cerca d'autore" z roku 1921, která Pirandella posvětila jako světově proslulého dramatika (hra byla uvedena v roce 1922 v Londýně a New Yorku a v roce 1923 v Paříži).

Jestliže rané Pirandellovo divadlo představovalo v různých případech "teatralizaci života", u Šesti postav (ale také u Ciasiasiascuno a suo modo, Questa sera si recita a soggetto a u Enrica IV) se objektem divadla stává divadlo samo; setkáváme se s tím, co kritika nazvala "metadivadlem": "inscenací fikce, která odsuzuje existenci kódu a odhalujekonvenční charakter" (Angelini).

Z mnoha dalších dramat připomeňme La vita che ti diedi, Come tu mi vuoi, Vestire gli ignudi, Non si sa come a konečně díla, v nichž je opuštění "poetiky humoru" nahrazeno nabídkou ideologických obsahů a psychologických analýz, které jsou nyní vzdáleny jakémukoli naturalistickému pokušení; mluvíme o "třech mýtech": sociálním (La nuova colonia), náboženském(Lazar) a o umění (Obři z hor), které vznikly na přelomu dvacátých a třicátých let.

Od zhroucení návyků tradičního divadla na věrohodnost přes krizi dramatu představovanou jeho nemožností až k divadlu nových mýtů si Pirandello vytyčil rozsáhlou a velmi zajímavou cestu, která není zcela cizí, jak bylo opakovaně konstatováno, alchymii moderní fyziky. Některé z jeho posledních divadelních počinů, jako např. divadlo absurdity od Jonesca kBecketta, nelze hodnotit bez zohlednění Pirandellových zkušeností.

Z jeho aktivit stojí za zmínku, že byl v roce 1925 zakladatelem Teatro dell'Arte v Římě, které italskému publiku nabízelo nové autory. V roce 1929 byl jmenován akademikem Itálie a v roce 1934 uspořádal mezinárodní konferenci, které se zúčastnili nejvýznamnější představitelé divadla jako Copeau, Reinhardt, Tairov. V témže roce mu byla udělena Nobelova cena za literaturu a o dva roky později zemřel.pro plicní kongesci.