Životopis - Mnoho identit

Narodil se 24. ledna 1776 v německém Königsbergu právníkovi Christophu Ludwingu Hoffmannovi a Luise Albertine Döerfferové a později si změnil třetí jméno z Wilhelma na Amadeus jako poctu svému velkému krajanovi Wolfgangu Amadeu Mozartovi. V roce 1778 se rodiče rozešli a Hoffmann byl svěřen matce, která ho vychovávala v domácnosti Döerfferových.

Mladý Ernst tak prakticky vyrůstal v rodině svého strýce z matčiny strany Otto Dörferra. Na výchovu budoucího spisovatele měl však mnohem větší vliv jeho prastrýc Vöthory, starý magistrátní úředník, který mladíka nasměroval k právnické kariéře. V roce 1792 začal studovat práva na univerzitě v Königsbergu a zároveň pěstoval svou vášeň pro hudbu studiem hudební výchovy.housle, klavír a skladba.

V roce 1795 úspěšně dokončil studia a zahájil kariéru soudce, ale v následujícím roce běh jeho života zastínila smrt matky, k níž měl obzvlášť blízko. Navíc se rozpadl jeho vztah s "Corou" Hattovou, krásnou žačkou houslí, kterou poznal, když začal ve velmi mladém věku dávat hodiny. Hlavní příčinou bylo nepřátelství jeho rodiny.která se bojí o svou vlastní vážnost.

Jeho strýc pak pro Ernsta zařídil přeložení ke dvoru ve slezském Glogau. Zde se seznámil s různými umělci a intelektuály, mimo jiné s malířem Molinarim, hudebníkem Hampem a spisovatelem von Vossem. Jeho cit pro hudbu se stával stále výraznějším, zatímco horečná četba Rousseaua, Shakespeara a Laurence Sterna podnítila jeho vášeň pro literaturu.

Vnitřní rozervanost ho přiměla přerušit vztah s Corou a zasnoubil se se svou sestřenicí Minnou Döerfferovou.

Byl obviněn, že je autorem karikatur důstojníků posádky, a za trest byl poslán do polského Plocku. Jeho sentimentální neklid ho mezitím přiměl opustit Minnu a dát přednost mladé polské katolické dívce Marii Thekle Rorerové. V roce 1803 vydal své první literární dílo "Dopis klášternímu klerikovi".svému příteli v hlavním městě" v časopise Der Freimutige.

V roce 1806 obsadili Francouzi Varšavu. Hoffmann odmítl přísahat věrnost okupantům a byl zbaven zaměstnání. Nyní však, zlákán uměním, se pokoušel o první skladatelské a malířské kroky. Klienti se však vyhýbali karikujícímu realismu jeho obrazů, stejně jako jeho symfonie, árie, sonáty a divadelní hry (dnes z velké části ztracené, kromě Aurory, princezny Blandiny,Undine a balet Harlekine), budou mít větší štěstí.

Přijal proto místo kapelníka v Bamberku, které mu nabídl hrabě Soden. Brzy se však musel vzdát dirigentské činnosti a věnoval se pouze komponování pro divadlo a publikování hudebních článků a recenzí v tehdejších časopisech (známé jsou jeho kritické recenze díla hudebníků, jako byli Beethoven, Johann Sebastian Bach a jeho milovaný Mozart).

V této souvislosti je třeba poznamenat, jak mu jeho náklonnost ke klasické civilizaci, kterou v jeho očích představoval "především" Mozart, bránila posoudit Beethovenův obrovský umělecký, teoretický a duchovní záběr v jeho správném rozměru, zejména pokud jde o poslední, znepokojivou fázi bonnského génia.

Ernst Hoffmann mezitím hodně psal a usilovně se snažil o literární kariéru nebo alespoň o publikování svých děl. První pozitivní signál přišel v roce 1809, kdy mu časopis otiskl první povídku "Rytíř Gluck".

Ale i jeho pedagogická činnost v oblasti hudby je vášnivá, a to nejen z odborného hlediska. Právě při výuce zpěvu Julie Markové se mezi nimi rozhořel intenzivní vztah, který vyústil i v manželství. Mimo jiné i díky tomuto vztahu nabrala spisovatelova literární činnost zásadní směr, přestože po porážce Napoleona byl znovu dosazen na svůj post jakomagistrátu i díky Hippelově intervenci.

Mezitím vychází čtvrtý svazek fantastických povídek a jeho nejslavnější román "Ďáblův elixír" (a také první ze světoznámých "Nokturn"), v němž se objevují Hoffmannovi blízká témata jako rozštěpení vědomí, šílenství a telepatie.

Hoffmann je ve skutečnosti nejvíce připomínán pro své povídky (které byly zpočátku nepochopeny jako "příliš extravagantní a morbidní"), jejichž originalita spočívá ve vnášení fantastických, magických a nadpřirozených prvků do popisu běžného každodenního života: v jeho povídkách se střídá rozum a šílenství, démonická přítomnost a svědomitá evokace historických epoch.

Nemělo by se také zapomínat, že Hoffmann je stěžejním autorem pro analýzu a zkoumání tématu "dvojníka", známého zejména v pozdější literatuře od Stevensona po Dostěvského.

Z dalších titulů stojí za zmínku "Zážitky a zpovědi sestry Moniky", "Princezna Brambilla", "Maestro Pulce", "Kreisleriana" (název, který později převzal i Schumann pro jeden ze svých známých "polyptychů" pro klavír), "Písečný muž" a "Slečna Scùderi".

Životem a uměním této postavy se nechal inspirovat Jacques Offenbach, který zkomponoval nádherné hudební dílo Hoffmannovy povídky (obsahující snovou "Barcarolu").

Ernst Theodor Amadeus Hoffmann zemřel v Berlíně 25. června 1822 ve věku pouhých 46 let.