Životopis - Claptonmania

V polovině 60. let se na londýnských zdech objevil nápis Clapton je Bůh "Byla to léta virtuózního rozkvětu tohoto absolutního talentu elektrické kytary, který dokázal jako málokdo jiný předat ze své šestistrunky cit a emoce. Pak přišel Jimi Hendrix a všechno se změnilo, roli Erica Claptona v gotice "kytarových hrdinů" podkopala vizionářská prudkost velkoměstského indiána Jimiho, ale to už je jinýhistorie.

Eric Patrick Clapp se narodil 30. března 1945 v Ripley v hrabství Surrey (Anglie). Jako nemanželský syn dostal od prarodičů, u nichž žil, ve čtrnácti letech svou první kytaru. Nový nástroj, který byl elektrifikován teprve několik let, ho okamžitě zaujal a začal hrát notu po notě 78. nahrávku blues, která kolovala po domě.

V roce 1963 založil svou první kapelu "Roosters" a už tehdy hrál 24karátové blues. O několik měsíců později působil u "Casey Jones And The Engineers" a poté u "Yardbirds", kteří ho angažovali místo Top Tophama. Za dva roky, které ve skupině strávil, si vysloužil přezdívku "Slowhand" a prohloubil zvuk tří králů - B. B., Freddieho a Alberta - i zvuk Muddyho Waterse a Roberta Johnsona.

V roce 1965, po hitu "For Your Love", ho John Mayall povolal do skupiny "Bluesbreakers", což byla nabídka, kterou Clapton urychleně přijal, přitahován zájmem o blues, odkloněným od popových pokušení, do nichž upadaly jeho další hudební zkušenosti. S Johnem Mayallem je prostor pouze pro jedno album, ale je vskutku skvělé. Úzkostlivé hledání ideálních společníků ho pohání, žetéhož roku založil spolu s bubeníkem Gingerem Bakerem a baskytaristou Jackem Brucem skupinu "Cream". I v rozhodně rockovém pojetí jedné z prvních a nejvlivnějších superskupin v dějinách rocku mají bluesové standardy významné místo: je to případ písní Willieho Hambone Newberna "Rollin' and umblin', Alberta Kinga "Born under a bad sign", Willieho Dixona "Spoonful", Skipa Jamese "I'm so glada "Crossroads" Roberta Johnsona.

Úspěch je obrovský, ale možná ne dobře zvládnutý všemi třemi. Ti, přetíženi svým přebujelým egem, brzy dospějí ke zralým nenapravitelným neshodám, a tak se již v roce 1968 rozcházejí.

Zpět na trh se svým Fenderem na rameni se Clapton poohlíží po dalších dobrodružných společnících. Pak přichází další superskupina, ještě efemérnější, Blind Faith po boku Steva Winwooda, pak Plastic Ono Band Johna Lennona a americké turné s Delaney & Bonnie. Vlastně to, co se do historie zapíše jako jeho první sólové album ("Eric Clapton",vydaný u Polydoru v roce 1970), je stále velmi ovlivněn zkušenostmi s manželi Bramlettovými, neboť "Slowhand" využívá jejich kapelu a většinu skladeb píše s Delaney Bramlett. Debut má R&B zvuk posypaný gospelem, který je nepochybně na hony vzdálen tomu, co hudebník do té doby navrhoval.

Kdo by si myslel, že Eric Clapton byl v této chvíli spokojený, ten by se šeredně mýlil. Nejenže se dramaticky zvýšil počet spoluprací a kapel, na kterých se podílel, ale musel také svádět tvrdý boj s heroinem, závislostí, která ho přiváděla na mizinu (dokonce zastavil své drahocenné kytary, aby uspokojil drogové dealery).

Na pokraji katastrofy má dost rozumu, aby zatáhl za vesla a zůstal pár let na místě.

13. ledna 1973 uspořádali Pete Townshend a Steve Winwood koncert, aby ho vrátili na pódia. tak vzniklo, téměř jako benefit, album "Eric Clapton's Rainbow Concert", které bylo tehdejší kritikou přijato vlažně. jeho kariéra se však obnovila, a přestože jeho problémy s drogami ještě nebyly zcela zažehnány, dosáhl obrovského úspěchu, po kterém následovala další albaPo kocovině ze slávy a raketově rostoucích prodejů ho však za rohem čeká další neúspěch, způsobený stylistickými rozhodnutími, která veřejnost dlouhodobě neocenila.

V roce 1976 to zkusil znovu s Dylanem a The Bandem: spojení zafungovalo a on byl opět hvězdou, jakou byl. Od té doby byla cesta "Manolenta" dlážděna zlatem, i když byla dlážděna obvyklými vzestupy a pády - vlastně více pády než vzestupy. Jen pro příklad: alba jako "Backless" v roce 1978, "Another Ticket" v roce 1981, "Behind the Sun" v roce 1985, "August" v roce 1986 a "Journeyman" v roce 1986 byla nejlepší.1989 mají být zapomenuty.

Jinak je tomu u "Money and cigarettes" z roku 1983, ale jen proto, abyste slyšeli kytary Erica Claptona a Ry Coodera pohromadě (s přídavkem méně známého, ale stejně zručného Alberta Lee).

Talent se projevuje i naživo, jak dokazuje dvojalbum "Just One Night" z roku 1980, ale ani pódium není zárukou (stačí si poslechnout "24 Nights" z roku 1991, abyste tomu uvěřili). Období je však plné peněz, modelek, kokainových večírků a neštěstí (tragická smrt jejich dvouletého syna ze vztahu s Lory Del Santo v New Yorku).

Přišly i soundtracky: zatímco "Homeboy" z roku 1989 nudil jako stejnojmenný film s Mickeym Rourkem, "Rush" z roku 1992 obsahuje dvě skladby, které signalizují, že elektroencefalogram není plochý: krásné a nezapomenutelné jsou "Tears in heaven", autobiografická balada věnovaná zesnulému synovi, a "Don't know which way to go" Willieho Dixona v neokázalé verzi.

Mezitím se neuskuteční to, co mělo být předáním Stevie Ray Vaughanovi (Clapton vystupuje s druhým kytarovým velikánem právě v noci, kdy Texasan přichází o život při havárii vrtulníku), a Clapton nachází nové podněty na albu "Unplugged" z roku 1992, akustickém koncertu pro MTV a upřímné reinterpretaci své kariéry (která Claptona částečně vrací k jeho první lásce,blues).

Eric Clapton se v roce 1994 s důvěryhodnou kapelou vydal do studia a živě (nebo téměř živě) nahrál spalující sled šestnácti bluesových klasik od posvátných monster, jako jsou Howlin' Wolf, Leroy Carr, Muddy Waters, Lowell Fulson a další. Výsledkem je dojemné "From the cradle", virtuální dort se svíčkami za jeho třicetiletou kariéru. Ač to může znít neuvěřitelně.je také Claptonovým prvním zcela a otevřeně bluesovým albem. Výsledek je vynikající: i puristé musí přehodnotit a smeknout klobouk.

Dnes je "Slowhand" stylovou superhvězdou s mnoha miliony dolarů. Z blues jistě vytěžil hodně, víc než drtivá většina těch, kteří ho vymysleli. Ale přinejmenším nepřímo to byl on, kdo pomohl znovuobjevit některé skvělé rané interprety, kteří upadli v zapomnění. A prakticky všichni bílí kytaristé, kteří hrají blues, museli dříve nebo později.konfrontovat se svým osobitým a velmi rozpoznatelným zvukem. Jeho diskografie samozřejmě neoplývá bluesovými skvosty a jeho život rockové hvězdy nepředurčuje vždy benevolentní kritiku. Bezpochyby si však Eric 'Slowhand' Clapton své místo mezi velikány zaslouží.