Životopis - Zákon dogmatu

Kontroverzní a novátorský režisér Lars von Trier se narodil 30. dubna 1956 v dánské Kodani. Von Trier zahájil svou kariéru v době, kdy se dánská kinematografie nacházela v hluboké krizi, protože od 50. let, tedy po Dreyerovi, se v Dánsku netočilo téměř nic opravdu dobrého (s výjimkou několika filmů, které byly Dreyerovými epigony).

Teprve v osmdesátých letech se v dánské kinematografii začalo něco dít, a to díky von Trierovi (jehož skutečné jméno zní Lars Trier, k němuž režisér přidal "von" jen jako afekt), mladíkovi, který právě absolvoval kodaňskou filmovou akademii a byl autorem dvou krátkých filmů, které vzbudily značný rozruch: "Nokturno" a "Obraz reliéfu". Psal se rok 1981.

O tři roky později natočil svůj první film, který je dodnes považován za jeho nejlepší počin, "Prvek zločinu", doma kritikou odmítaný a veřejností vůbec nepodporovaný; v zahraničí měl film jiný osud: v Cannes získal cenu za nejlepší technický přínos.

Po "Prvek zločinu" následovala v roce 1987 "Epidemie", natočená s velmi omezeným rozpočtem a kritikou odmítnutá jako okázalá a málo obsažná. Zkrátka, von Trierova kariéra jako by se nechtěla rozjet, sevřená mezi nonkonformními vrcholy oceňovanými úzkou diváckou skupinou a experimenty, které jsou většině diváků neznámé. Dánský režisér to znovu zkusil s televizním filmem "Médea".založený, jak už to tak bývá, na scénáři, který mistr Dreyer nikdy nerealizoval. Ani zde však není originalita von Trierova střihu doceněna, snad proto, že televizní divák je ve skutečnosti málo nakloněn dekódování vizuálně složitých sdělení.

Von Trier pak pokračoval ve své cestě filmem "Evropa", závěrem trilogie o Evropě, která začala filmem "Prvek zločinu" a pokračovala filmem "Epidemie". Jako obvykle byl film doma znehodnocen, ale v zahraničí vychvalován natolik, že v Cannes, v souladu s celkovou renesancí dánské kinematografie, soutěžil o Zlatou palmu.

Kritika i dánské publikum změnili svůj postoj k von Trierovi s filmem Království - Il regno, televizním filmem o čtyřech částech po jedné hodině, který byl (byť letmo) uveden i v Itálii. Film, hororová satira o životě v obří nemocnici, zaznamenal obrovský mezinárodní úspěch a byl opět uveden v Cannes.

Rok 1995 byl naopak rokem, který von Triera vynesl na čestné místo v mezinárodní filmové kronice, protože spolu s dalšími spřízněnými tvůrci představil svůj poeticko-programový manifest Dogma 95, který se stal slavným a někdy nesprávně citovaným.

Manifest je, zjednodušeně řečeno, jakýmsi dekalogem zakazujícím technické, scénické, fotografické a narativní vyumělkovanosti: poetika, kterou někteří označují za antikinematografickou, nebo přinejmenším za popření toho, co mnozí považují za podstatu kinematografie.

V roce 1996 natočil von Trier jeden z nejúspěšnějších filmů v dějinách celé dánské kinematografie, "Vlny osudu", slavný snímek natočený téměř výhradně ruční kamerou, který získal Velkou cenu poroty v Cannes. V roce 1997 byl uveden film "Království 2", druhý díl nemocniční frašky, který byl téměř úspěšnější než první. Film byl uveden v Benátkách. V Itáliinevyšel, ale ve zbytku Evropy měl velký úspěch.

V roce 1998 byly do kin uvedeny dva filmy Dogma současně a oba byly uvedeny v Cannes: Vinterbergův "Festen" a von Trierovi "Idioti". První z nich získal Velkou cenu poroty ex-aequo s Boormanovým "Generálem". Mezitím se zdálo, že Dogma 95 bude mít velký úspěch u nejnáročnějších filmařů (filmy jako Jacobsenův "Mifune" a Levringův "Král žije" se drží von Trierových pouček,"Barrovi milenci" a další).

V tuto chvíli se zdá, že dánský režisér už opravdu vyhrál všechny své vypravěčské karty. Někteří mu vyčítají, že příliš lpí na svých dogmatech, že je zaškatulkovaný do předem připravené poetiky, že už řekl všechno. Místo toho se režisérovi v roce 2000 podařilo všechny překvapit nečekaným filmem "Tanečnice v temnotách", který se může pochlubit stejně úctyhodným jako různorodým hereckým obsazením. na velkém plátněNa plátně se společně objevují stálice, zpěvačka Bjork a ikona francouzského filmu Catherine Deneuve, vedle von Trierových oblíbených herců Jeana-Marca Barra a Petera Stormareho. Film tentokrát přesvědčí i v pokladnách kin a kromě toho získá Zlatou palmu v Cannes za nejlepší film a nejlepší ženský herecký výkon (Bjork).

Závěrem lze říci, že von Trier zůstává spolu s Kusturicou, Gilliamem, Tarantinem a Kitanem jedním z nejoriginálnějších filmařů, které současná kinematografie dokázala vyjádřit. To potvrzují i jeho další díla "Dogville" (2003), "Pět variací" (2003), "Manderlay" (2005), "Velký šéf" (2006). Jeho posledním dílem je "Antikrist" (2009, s Willemem Dafoem a Charlotte Gainsbourg).