Životopis - La Divina

Greta Lovisa Gustafssonová, vlastním jménem Greta Garbo, se narodila 18. září 1905 ve Stockholmu. Jako plaché a stydlivé dítě dávala přednost samotě, a přestože byla integrovaná a měla plno přátel, raději v duchu fantazírovala, a to tak, že někteří přísahají, že ji už v raném věku slyšeli říkat, že fantazírování je " mnohem důležitější než hraní "Sama později uvedla: " V jednu chvíli jsem byla šťastná a vzápětí velmi sklíčená; nepamatuji si, že bych byla opravdu dítě jako mnozí moji vrstevníci. Ale nejraději jsem hrála divadlo: hrála jsem, pořádala doma v kuchyni divadelní hry, líčila se, oblékala si staré šaty nebo hadry a vymýšlela si dramata a komedie. ".

Ve čtrnácti letech je malá Greta nucena opustit školu kvůli vážné nemoci, kterou onemocní její otec. V roce 1920, krátce před smrtí rodiče, ho Greta doprovází do nemocnice, kde je přijata. Zde je nucena podstoupit vyčerpávající sérii otázek a kontrol, aby rodina byla schopna zaplatit její pobyt v nemocnici. Epizoda, která spustíV rozhovoru s dramaturgem S. N. Bhermanem se svěřuje: "... ambice v ní. Od té chvíle jsem se rozhodl, že musím vydělat tolik peněz, abych už nikdy nemusel být vystaven takovému ponížení. ".

Po smrti svého otce se mladá herečka ocitla v tíživé finanční situaci, a aby se uživila, dělala od všeho trochu a přijímala vše, co jí přišlo pod ruku. Pracovala v holičství, což je typicky mužská práce, ale netrvalo dlouho. Po odchodu z obchodu si našla práci prodavačky v obchodním domě "PUB" ve Stockholmu, kde, nutno říci, byla Osudem.číhání.

V létě roku 1922 přišel režisér Erik Petschler do továrního oddělení, aby si koupil klobouky pro svůj další film. Obsluhovala ho sama Greta. Díky milému a vstřícnému chování Garbo si oba okamžitě padli do oka a spřátelili se. Není třeba dodávat, že Garbo okamžitě požádala, zda by se mohla jakýmkoli způsobem podílet na některém z režisérových filmů, a dostala jeho souhlas.Požádala vedení společnosti PUBs o zálohu na dovolenou, ale byla odmítnuta, a tak se rozhodla dát výpověď, aby mohla jít za svým snem.

Po sérii reklamních fotografií se poprvé objevuje ve filmu ve skromné roli "koupající se krásky" ve filmu "Tulák Petr" a zůstává prakticky nepovšimnuta. Garbo se však nevzdává. Místo toho se vydává na norskou Královskou akademii s nadějí, že složí obtížný přijímací test, který umožňujestudovat herectví a dramaturgii po dobu tří let zdarma.

Konkurz je úspěšný, Garbo nastupuje na akademii a po prvním semestru je vybrána na konkurz k Mauritzovi Stillerovi, nejgeniálnějšímu a nejslavnějšímu švédskému režisérovi té doby. Stiller, pozoruhodně excentrický a transgresivní, se stane učitelem a mentorem, skutečným Pygmalionem, který Garbo uvede na scénu a bude na ni mít hluboký vliv a stejně hlubokou citovou vazbu.Mladé herečce bylo ve skutečnosti jen něco málo přes osmnáct, zatímco Stillerovi přes čtyřicet. Mimo jiné právě v této době si herečka na Stillerův popud změnila jméno z Lovisy Gustafssonové na Gretu Garbo.

Pod svým novým pseudonymem se objevil ve Stockholmu na premiéře hry "Sága o Gostovi Berlínovi", která vznikla na motivy románu Selmy Lagendorfové a která se setkala s příznivým přijetím u publika, ale ne tak příznivým u kritiky. Obvykle vulkanický Stiller se však nevzdává.

Rozhodl se ji premiérovat v Berlíně, kde se nakonec setkala s jednomyslným souhlasem.

V Berlíně si Grety všimne Pabst, který se chystá natáčet "Neradostnou cestu". Slavný filmař jí nabídne roli, která představuje definitivní skok vpřed: film se stane jednou z filmových antologií a vlastně Garbo posune směrem k Hollywoodu.

Jakmile však přistála v Americe, spustil se zvrácený mechanismus, který byl podpořen především prvními filmy, jež měly tendenci označovat ji za "femme fatale" a rámovat její osobnost do příliš rigidních schémat. herečka se ze své strany dožadovala u producentů, aby ji od tohoto reduktivního obrazu osvobodili, a žádala o role kladných hrdinek, například se setkávala s rigidníma sarkastický odpor hollywoodských magnátů. ti byli přesvědčeni, že image "hodné dívky" Garbo nesluší, ale především nevyhovuje kasovním trhákům (kladná hrdinka by podle jejich názoru diváky nepřilákala).

V letech 1927 až 1937 tak Garbo hrála ve zhruba 20 filmech, v nichž ztvárnila svůdnice předurčené k tragickému konci: ruskou špiónku, dvojitou agentku a vražedkyni v "Tajemné ženě", aristokratickou, rozmazlenou okouzlující ženu, která se nakonec zabije, v "Osudu", neodolatelnou ženu a nevěrnou manželku v "Divoké orchideji" nebo v "Polibku", prostitutku v "Anně Christie" a etéru v "Zlatém polibku".luxus ve filmech "Cortigiana" a "Camille" (v němž hraje slavnou a osudovou postavu Marguerite Gauthier). V "Anně Karenině" končí sebevraždou, v "Matě Hari" je zastřelena jako nebezpečná špionka a zrádkyně. Jsou to role osudové, tajemné, povýšené a nedosažitelné svůdkyně a významně přispívají k vytvoření mýtu o "Divině".

V každém případě se na vzniku její legendy podílely i určité postoje, které zastávala sama herečka a které jí mentor Stiller dopřával, ne-li přímo podporoval. Například natáčení bylo extrémně chráněné, nepřístupné komukoli (pod záminkou ochrany před šmírováním a pomluvami), s výjimkou kameramana a herců, kteří se museli účastnit scény.zašel tak daleko, že kulisy zahradil tmavým závěsem.

Tato ochranná opatření později Garbo vždy zachovávala a vyžadovala. Režiséři tedy většinou dávali přednost práci před kamerou a ne za ní, ale Garbo vyžadovala, aby zůstali dobře skryti za kamerou.

Na natáčení nesměla ani tehdejší velká jména nebo šéfové produkce, a jakmile si uvědomila, že ji sledují cizí lidé, přestávala hrát a uchylovala se do šatny. rozhodně nesnesla "hvězdný systém", kterému se nikdy nechtěla podřídit. Nesnášela publicitu, nesnášela rozhovory a nesnášela společenský život. Jinými slovy, dokázala se ochránit.právě její rezervovanost, ono tajemné cosi, co ji obklopovalo, a její nadčasová krása daly vzniknout legendě o Garbo.

Dne 6. října 1927 byl v newyorském divadle Winter Garden Theatre do té doby němý film uveden do kin se zvukem. Film, který se toho večera promítal, byl Jazzový zpěvák. Obvyklí proroci zkázy prorokovali, že zvuk nevydrží, natož Garbo. Ve skutečnosti měla Garbo po nástupu zvuku hrát ještě v sedmi němých filmech, protože režisér Metra bylkonzervativní a nepřátelské vůči zavádění nových technologií, a tedy i vůči zvuku.

Božská však stále vytrvale studuje angličtinu, zlepšuje svůj přízvuk a obohacuje slovní zásobu.

Zde se konečně objevuje ve filmu "Anna Cristie" (podle O'Neillovy hry) z roku 1929, svém prvním zvukovém filmu; říká se, že když ve slavné scéně Greta/Anna vchází unavená do ponurého přístavního baru s rozvrzaným kufrem a pronese historickou větu ' ...Jimmy, jednu whisky se zázvorovou limonádou. A nebuď lakomý, zlato... "Všichni, včetně elektrikářů a řidičů, zatajili dech, taková svůdná aura tajemna zahalovala "Divinu".

V roce 1939 jí režisér Lubitsch ve snaze umělecky ji zhodnotit svěřil hlavní roli ve filmu "Ninočka", krásném snímku, v němž se herečka mimo jiné poprvé na plátně smála (film byl ostatně uveden velkým písmem na plakátech slibujících " Garbo se směje "Když vypukla válka, neúspěch Cukorova filmu "Se mnou mě nezrazuj" (1941) ji přiměl v pouhých 36 letech navždy opustit filmové plátno, kde je dodnes připomínána jako legendární prototyp divy a výjimečný fenomén kostýmu.

Greta Garbo, která do té doby žila v naprostém utajení a v naprostém odstupu od světa, zemřela 15. dubna 1990 v New Yorku ve věku 85 let.

Za zmínku stojí památná esej, kterou sémiolog Roland Barthes věnoval tváři Grety Garbo, obsažená v jeho sylabu spisů "Mýty dneška", jednom z prvních a nejbystřejších průzkumů toho, co se skrývá za symboly, mýty a fetiši konstruovanými (nejen) médii.

Filmy s Gretou Garbo:

Gosta Berlin Saga 1924, němý film. režie Mauritz Stiller

Die Freudlose gasse (Neradostná cesta) 1925, němý. Režie: G. Wilhelm Pabst

The Torrent 1926, němý. Režie: Monta Bell

The Temptress 1920, němý. Režie: Fred Niblo

Flesh and the Devil 1927, němý. Režie: Clarence Brown

Láska (Anna Karenina) 1927, němý. Režie: Edmund Goulding

Božská žena 1928, němý. Režie: Victor Siostrom (ztraceno)

Záhadná dáma 1928, němý film. Režie: Fred Niblo

A Woman of Affairs (Osud) 1929, němý. Režie: Clarence Brown

Divoké orchideje 1929, němý film. režie Sidney Franklin

The Single Standard (Žena, kterou miluje) 1929, němý. Režie Jonh S. Robertson

Polibek 1929, němý, režie Jacques Feyder

Anna Christie 1930, mluvený projev, režie Clarence Brown; německá verze, režie J. Feyder Romance (román) 1930, mluvený projev, režie Clarence Brown

Inspirace (The Model) 1931, řeč. Režie: Clarence Brown

Susan Lenox, její pád a vzestup 1931, mluvené slovo. Režie: Robert Z. Leonard

Mata Hari 1932, mluvený. Režie: George Fitzmaurice

Grand Hotel 1932, mluvený. Režie: Edmund Goulding

Jak po mně toužíš 1932, mluvený. Režie: George Fitzmaurice

Královna Kristýna (Queen Christine) 1933, řeč. Režie: Rouben Mamoulian

Malovaný závoj 1934, mluvený. Režie: Richard Boleslawski

Anna Karenina 1935, mluvená řeč. Režie: Clarence Brown

Camille (Marguerite Gauthier) 1937, mluvený. Režie: George Cukor

Dobytí (Maria Waleska) 1937, řeč. Režie: Clarence Brown

Ninočka 1939, mluvený. Režie: Ernest Lubitsch

Žena s dvěma tvářemi (Nepodváděj mě) 1941, mluvený. Režie: George Cukor