Životopis - Gable of God

Skladatel narozený v roce 1756 v Salcburku, syn houslisty Leopolda a Anny Marie Pertlových, projevoval již od útlého věku stejně jako jeho sestra Anna nadání pro hudbu. Oba projevovali tak nesporné vlohy pro sedm tónů, že se jejich otec zřekl jakéhokoli profesionálního angažmá a věnoval se výhradně výuce hudby svých dětí.

Již ve čtyřech letech hrál na housle a cembalo a dnes je prokázáno, že jeho první skladba vznikla zhruba o dva roky později. Otec si byl vědom mimořádného talentu svého syna a vzal Wolfanga a jeho sestru, přezdívanou Nannerl, na cestu do Evropy, kde měli oba možnost vystupovat v salonech, ale především přijít do styku s uměleckými kvasy, které kolovaly v Evropě.Evropa.

Mozartovo dětství je půlkruhem překvapivých epizod. Příkladem je anekdota, kterou uvádí Stendhal: "Mozartův otec se jednoho dne vracel z kostela ve společnosti přítele; doma našel svého syna, jak se zabývá psaním hudby." "Co to děláš, synu?" zeptal se ho. "Skládám koncert pro cembalo. Už jsem skoro dokončil první větu." "Ukaž mi tenhle škraloup." "Ne, viPřesto otec papír vzal a ukázal svému příteli změť poznámek, které se kvůli inkoustovým skvrnám daly jen stěží rozluštit. Oba přátelé se nejprve blábolům dobromyslně zasmáli, ale brzy, když si je Mozartův otec pozorně prohlédl, zůstal jeho zrak na papíře dlouho upřený a nakonec ho"Podívejte se, příteli," řekl dojatě a s úsměvem, "jak je všechno složeno podle pravidel; škoda, že se tato skladba nedá hrát: je příliš obtížná a nikdo ji nikdy nebude umět zahrát.

Následovala studia v Salcburku, během nichž Amadeus zkomponoval "Finta semplice", malé divadelní dílo, z něhož se v dospělosti zrodily největší projevy tohoto žánru v divadle. Cesty však neúnavně pokračovaly, a to natolik, že nakonec podlomily jeho už tak chatrné zdraví. Je totiž třeba vzít v úvahu především to, že tehdejší cesty se odehrávalyna vlhkých a nebezpečných vozech, které jezdily mimo jiné po nerovných a nejistých cestách.

Proslulé byly každopádně mnohé jeho poutě a zejména italské "návštěvy". V Bologni se setkal s otcem Martinim, v Miláně se seznámil se Sammartiniho skladbami. V Římě zase poslouchal církevní polyfonie, zatímco v Neapoli poznal styl, který byl rozšířen v Evropě. V tomto období úspěšně nastudoval "Mithridata, krále pontského" a "L'Ascanio in Alba".

Jakmile jeho italská zkušenost skončila, vrátil se do Salcburku, konkrétně do služeb opalizujícího arcibiskupa Colloreda. Ten, kromě toho, že se o hudbu v podstatě nezajímá, není skladateli vůbec nakloněn, a to natolik, že ho paradoxně často nechává raději cestovat, než aby u něj objednával nová díla nebo využíval jeho geniality k poslechu.

Poté odcestoval s matkou (která v tomto městě zemřela) do Paříže, prošel Manheimem, Štrasburkem a Mnichovem a poprvé se setkal s profesním i sentimentálním neúspěchem. Zklamán se vrátil do Salcburku. Zde složil překrásnou "Korunovační mši K 317" a operu "Idomeneo, král krétský", která byla velmi bohatá na jazyková a zvuková řešení.

Po svém úspěchu se osvobodil od utlačovatelského a protivného arcibiskupa Colloreda, a zahájil tak kariéru nezávislého hudebníka, k čemuž mu dopomohlo i arcibiskupovo pověstné "šlápnutí vedle" (jedna z nejponižujících epizod v životě salcburského génia). Dá se říci, že právě s Mozartem se role hudebníka ve společnosti začíná osvobozovat od servilnosti, kterou muse vždy vyznačoval, i když tento proces měl být definitivně završen až Beethovenem.

Nesmíme totiž zapomínat, že v té době skladatelé či kapelníci sedávali u stolu společně se služebnictvem a byli většinou považováni za pouhé řemeslníky, nikoliv za umělce v moderním slova smyslu. Opět to bude Beethoven, kdo tuto kategorii razantně "rehabilituje". Díky své nové kariéře se zkrátka usadil se svou novou nevěstou Constanze vVídeň, město bohaté na kvas, ale kulturně velmi konzervativní, i když se v něm pohybují ty nejinovativnější mozky, což je rozpor, který jako by patřil k podstatě tohoto města.

Poslední desetiletí jeho krátké existence je pro Mozarta nejplodnější a je předzvěstí nesmírných mistrovských děl. Kontakty s impresárii a několik konexí se šlechtou (podpořených úspěchem komické opery Znásilnění ze serailu) mu umožňují nejistou, ale důstojnou existenci.

Zásadní je jeho setkání s libretistou Da Pontem, který vdechne život nesmrtelným divadelním dílům známým také jako "italská trilogie" (nazývaná tak kvůli libretu v italštině), tedy "Figarově svatbě", "Donu Giovannimu" a "Così fan tutte".

Následně zkomponoval další dvě divadelní opery, "Kouzelnou flétnu" (vlastně "Singspiel", tj. kříženec zpívaného a hraného divadla), která je považována za počátek německého divadla, a "Clemenza di Tito", která je vlastně Mozartovým stylistickým krokem zpět, aby vyhověl zpátečnickému vkusu vídeňského publika, stále vázaného na historicko-mytologická témata a neschopného vnímatocenit propastnou sondu do erotických a milostných pocitů, kterou se zabývaly předchozí díly.

V neposlední řadě nelze opomenout Mozartův přínos instrumentální hudbě. Giordano Montecchi ve svých Dějinách hudby (Bur) tvrdí, že "Mozart nejvíce přispěl do dějin hudby svými klavírními koncerty, už jen proto, že v jeho nepřítomnosti byly dobře zastoupeny i ostatní žánry, jako je symfonie a komorní hudba.jiní skladatelé se stejně rozhodujícím přínosem. Zkrátka, nahradil by ho některý z jeho současníků; ne však v oblasti klavírních koncertů, kde je třeba Mozarta považovat za "nejvyššího a nenahraditelného Pygmaliona" (s. 298-299).

Dne 5. prosince 1791 v jednu hodinu ráno zemřel ve věku pouhých 35 let jeden z vrcholných projevů (nejen) hudebního umění všech dob. Kvůli nepříznivým ekonomickým okolnostem byly jeho ostatky pohřbeny do hromadného hrobu a již nikdy nebyly nalezeny. Příčiny jeho smrti zůstávají dodnes těžko rozluštitelnou hádankou.

V poslední době se Mozart stal fenoménem i díky slavnému filmu Miloše Formana "Amadeus" (1985), a to do té míry, že skutečná "mozartománie" zachvátila i ty, kteří hudbu rakouského mistra nikdy předtím neslyšeli.

Připomeňme, že přítomnost písmene K a číslování je způsobeno chronologickým řazením Mozartových děl, které provedl Ludwig von Köchel ve svém katalogu vydaném v roce 1862.