Životopis - Fit as a fiddle

Někteří ho, možná s trochou nadsázky, považují za nejreprezentativnějšího malíře současnosti, jiní jen za brilantního manažera uměleckého marketingu, který dokáže vnutit styl malby, jako by šlo o značku. Je nemožné nepoznat hned Botero obraz, aniž bychom zapomněli, že je snad jediným případem moderního umělce, který skončil na pohlednicích, kartách a dalšíchkomerční vybavení.

Jisté je, že po smrti Balthuse, vznešeného ve své anorektické a poněkud morbidní abstraktnosti, je květnatý a opulentní svět Fernanda Botera jediným, který je schopen groteskním a metaforickým způsobem reflektovat určité charakteristiky hypertrofické současné společnosti.

Ve snaze zaplnit velká barevná pole umělec rozšiřuje formu: muži a krajiny nabývají neobvyklých, zdánlivě neskutečných rozměrů, kde se detail stává maximálním výrazem a velké objemy zůstávají neporušeny. Boterovy postavy necítí radost ani bolest, jejich pohled se ztrácí v prázdnotě a jsou nehybné, téměř jako by představovaly sochy.

Fernando Botero se narodil 19. dubna 1932 v Medellínu v Kolumbii, v dětství navštěvoval základní školu a pokračoval ve studiu na jezuitské střední škole v Medellínu. Ve dvanácti letech ho strýc zapsal do školy pro toreadory, kde zůstal dva roky (není divu, že jeho prvním známým dílem je akvarel toreadora).

Ilustrace začal publikovat pro medellínské noviny "El Colombiano" v roce 1948, kdy mu bylo pouhých šestnáct let.

Při návštěvě kavárny Automatica se seznámil s některými osobnostmi kolumbijské avantgardy, včetně spisovatele Jorgeho Zalamea, velkého přítele Garcíi Lorky. Hlavním tématem diskusí mladých malířů, kteří kavárnu navštěvovali, bylo abstraktní umění.

Poté se přestěhoval do Bogoty, kde se dostal do kontaktu s kulturními kruhy, a následně do Paříže, kde se věnoval studiu starých mistrů.

V letech 1953-1954 cestoval Botero mezi Španělskem a Itálií a vytvářel kopie renesančních umělců, jako byli Giotto a Andrea del Castagno: figurální předci, kteří vždy zůstali pevně zakořeněni v jeho malířském projevu.

Po různých stěhováních mezi New Yorkem a Bogotou se v roce 1966 opět natrvalo přestěhoval do New Yorku (Long Island), kde se ponořil do neúnavné práce a snažil se především rozvíjet vliv, který Rubens postupně přejímal ve svých výzkumech, zejména v oblasti používání plastických forem. Přibližně na počátku 70. let začal vytvářet své první sochy.

V roce 1955 se oženil, později se rozešel s Glorií Zea a měl s ní tři děti. V roce 1963 se znovu oženil s Cecilií Zambiano. Bohužel v těchto letech zemřel jejich teprve čtyřletý syn Pedro při autonehodě, při níž byl zraněn i sám Botero. Po tomto dramatu se Pedro stal námětem mnoha kreseb, obrazů a soch. V roce 1977 byla v muzeu Zea slavnostně otevřena místnost Pedra Botera.z Medellínu darem šestnácti děl na památku jejich zesnulého syna.

Po rozchodu se Zambianem se v letech 1976 a 1977 věnoval téměř výhradně sochařství a ztvárnil nejrůznější náměty: velké torzo, kočky, hady, ale také obří konvici na kávu.

Výstavy v Německu a USA mu přinesly úspěch a dokonce i týdeník "Time" ho velmi kladně hodnotil. Poté se pohyboval mezi New Yorkem, Kolumbií a Evropou, pořádal výstavy ve Velkém jablku a ve "své" Bogotě. Jeho styl se v těchto letech definitivně ustálil a dosáhl oné syntézy, o kterou umělec dlouho usiloval a která byla stále více oslavována samostatnými výstavami azařízení v Evropě (Švýcarsko a Itálie), Spojených státech, Latinské Americe a na Blízkém východě.