Životopis - Kompozice tance a jeho divadlo

Philippine Bausch, známá spíše jako Pina Bausch, se narodila 27. července 1940 v Solingenu v německém Porýní. Je jednou z nejvýznamnějších choreografek v dějinách tance a od roku 1973 stojí v čele "Tanztheater Wuppertal Pina Bausch", skutečné světové choreografické instituce se sídlem v německém Wuppertalu. Stála u zrodu hnutí "taneční divadlo", které vzniklo na počátku 20. století.Přesný termín by vlastně zněl "divadelní tanec" a doslova by překládal přání samotné Bauschové, přesvědčené zastánkyně vlastních myšlenek, které v té době rozbíjely mantinely choreografického pojetí, jež bylo příliš svázané a zaškatulkované do tzv. baletu, aniž by věnovalo pozornost a vyzdvihovalo gesto, výraz ak expresivitě, a tedy i divadelnosti tance.

Sama často definovala svou práci jako "taneční skladatelku", aby zdůraznila význam hudby a hudební inspirace ve své práci.

Bauschovy začátky jsou však poměrně těžké a obtížné. V předdospívajícím věku si malá Pina o tanci může vlastně nechat jen zdát. Pracuje v otcově malé restauraci, dělá tak trochu všechno možné a občas, ale bez většího štěstí, se objeví v několika operetách, kde hraje malé role v mizerném divadle ve svém městě. Zpočátku však neexistují žádné taneční kurzy ani lekce tance,Ani stín. Naopak, velmi mladá Filipínka zažívá komplex z nadměrných nohou, protože už ve dvanácti letech nosí boty velikosti 41. Vždyť je to její první bota.

V patnácti letech, kolem roku 1955, nastoupila na "Folkwang Hochschule" v Essenu, kterou vedl Kurt Jooss, žák a propagátor estetického proudu Ausdruckstanz, takzvaného expresionistického tance, jehož iniciátorem byl velký Rudolf von Laban. Během čtyř let, v roce 1959, mladá tanečnice absolvovala a získala stipendium od "Deutscher Akademischer Austauschdienst", kteráumožňuje budoucímu tvůrci "tanečního divadla" další vzdělávání a výměnný kurz v USA.

Pina Bauschová studovala jako "zvláštní studentka" na Julliard School of Music v New Yorku, kde se učila společně s Antoniem Tudorem, José Limónem, Louisem Horstem a Paulem Taylorem. Hned poté se připojila k tanečnímu souboru Paula Sanasarda a Donyi Feuerové, založenému v roce 1957. V USA jí přálo štěstí a především si lépe než v Evropě všimli jejího velkého talentu. Přijala smlouvu na psaní scénářů v New American Ballet a vBalet Metropolitní opery pod vedením samotného Tudora.

Bylo to v roce 1962, kdy ji starý mistr Kurt Jooss vyzval k návratu do Německa, aby se ujala role sólové tanečnice v jeho rekonstruovaném baletu Folkwang. Amerika však byla daleko a Bauschová byla zklamaná německou realitou, kterou po návratu našla. Jediný, kdo s ní zdánlivě držel krok a s kým tančila v Itálii, ve dvou ročnících festivalu ve Spoletu v letech 1967 a 1969, byltanečník Jean Cébron, jeho dlouholetý partner.

V roce 1968 se stala choreografkou baletu Folkwang. Následující rok jej vedla a začala vytvářet vlastní díla. S dílem "Im Wind der Zeit" z roku 1969 získala první místo na soutěži choreografických kompozic v Kolíně nad Rýnem. V roce 1973 byla přizvána, aby převzala vedení baletního souboru ve Wuppertalu, který se brzy přejmenoval na "Wuppertaler Tanztheater": tak se zrodil tzv.divadlo, jak je nazýváno na začátku, které naopak není ničím jiným než divadlem v tanci. Spolu s Bauschem se tohoto dobrodružství účastní scénograf Rolf Borzik a tanečníci Dominique Mercy, Ian Minarik a Malou Airaudo.

Její představení měla hned od počátku velký úspěch a sbírala všude uznání, neboť byla inspirována nejvýznamnějšími díly literatury a umění a samozřejmě také divadla. V roce 1974 vytvořila německá choreografka představení "Fritz" s Mahlerovou a Hufschmidtovou hudbou, v následujícím roce nastudovala Gluckova "Orfea a Eurydiku" a také velmi významné představení "Fritz" s Mahlerovou a Hufschmidtovou hudbou.Stravinského triptych "Frühlingsopfer", který se skládá z "Wind von West", "Der zweite Frühling" a "Le sacre du printemps".

Mistrovským dílem, které znamená skutečný zlom v umělecké tvorbě Piny Bausch, je "Café Müller", v němž lze vycítit i ozvěny její minulosti mladé pracovnice v otcově restauraci. Je to čtyřicet minut tance na hudbu Henryho Purcella, v němž účinkuje šest interpretů včetně samotné choreografky. Je v něm objevem slovesa, slova a celého života.řada originálních zvuků, příznačných pro silné a čisté, velmi scénické a působivé emoce, jako je smích a pláč, stejně jako hlasitější a někdy i zlomové zvuky, jako je křik, náhlý šepot, kašel a kňourání.

I na představení "Ein Stück von Pina Bausch" z roku 1980 je ještě zřetelněji vidět, kam se ubírá tvorba německé choreografky, do té doby dobře nastartované ve svém choreografickém neoexpresionismu, pokud se to tak dá nazvat. Tanečnice, její postava, se "proměňuje" v člověka, který se pohybuje a prožívá jeviště v běžném oblečení, dělá i obyčejné věci, a vytváří tak jakousiskandál ve zmlsaných evropských baletních kruzích. Obvinění ze strany určitého typu kritiky jsou silná a Pina Bausch je také obviňována z vulgarity a nevkusu, zejména americkou kritikou. Podle některých je v jejích novátorských dílech příliš mnoho realismu.

Posvěcení přišlo až v 90. letech. 80. léta však znamenala ještě větší evoluci její tvorby, která se projevila v dílech jako "Dvě cigarety ve tmě" z roku 1984, "Viktor" z roku 1986 a "Ahnen" z roku 1987. Všechna představení, v nichž je mnoho inovativních prvků a týkají se také aspektů přírody. Pina Bausch se v tomto období podílela také na některých filmech.Federica Felliniho, kde hraje slepou dámu, a celovečerní film "Die Klage der Kaiserin" z roku 1989.

Původně byla provdána za holandského scénografa a kostýmního výtvarníka Rolfa Borzika, který v roce 1980 zemřel na leukémii, a v roce 1981 navázala vztah s Ronaldem Kayem, který zůstal jejím partnerem navždy a dal jí syna Solomona.

Po Římě a Palermu, kde dosáhla velkého triumfu, se choreografka konečně s plným uznáním svého "tanečního divadla" představila také v Madridu s dílem "Tanzabend II" v roce 1991 a ve městech jako Vídeň, Los Angeles, Hongkong a Lisabon.

Koncem 90. let spatřila světlo světa další tři díla lehčího, ale neméně významného střihu, například kalifornské "Nur Du" v roce 1996, čínské "Der Fensterputzer" v roce 1997 a portugalské "Masurca Fogo" v roce 1998.

V posledním desetiletí jeho života, kdy doslova cestoval po celém světě, stojí za zmínku díla "Agua", "Nefes" a "Vollmond" z let 2001, 2003 a 2006. "Dolce mambo" je naopak jeho poslední pozoruhodné a úspěšné dílo z roku 2008.

V roce 2009 se pustila do náročného projektu 3D filmu režiséra Wima Wenderse, který přerušila náhlá smrt samotné choreografky. Pina Bausch zemřela 30. června 2009 ve Wuppertalu ve věku 68 let na rakovinu.

V roce 2011 byl uveden dokumentární film s názvem "Pina", který je celý věnován jejímu tanečnímu divadlu a byl oficiálně uveden na 61. berlínském filmovém festivalu.