Životopis - Příběh duše

• Poznatky o Leopardiho díle

Giacomo Leopardi se narodil 29. června 1798 v Recanati (Macerata) hraběti Monaldovi a Adelaide dei Marchesi Antici. Jeho otec, obdařený vytříbeným literárním a uměleckým vkusem, dokázal shromáždit významnou domácí knihovnu, obsahující tisíce knih, které mladý Giacomo často navštěvoval, a to natolik, že již ve třinácti letech pronikal do řecké, francouzské a anglické četby,de facto necitlivý k otcovu nabádání, aby vedl zdravější a dynamičtější život.

V domácí knihovně strávil "sedm let šíleného a zoufalého studia" v touze ovládnout co nejširší vesmír: byla to léta, která nenapravitelně podlomila Giacomovo zdraví a vnější vzhled, což bylo mimo jiné zdrojem věčných pověstí o zrodu takzvaného leopardiovského pesimismu. Sám Leopardi se však vždy stavěl proti snaze znehodnotitrozsah jeho odsouzení a zpochybňuje, že by z nich vyplývaly.

Pravdou je, že tento předčasně vyspělý literát trpěl jistou formou přecitlivělosti, která ho držela stranou od všeho, co by ho mohlo přivést k utrpení, mezi něž se právem řadí i mezilidské vztahy. V osmnácti letech psal řecké ódy, které působily antickým dojmem, a začal publikovat díla s historickou a filologickou erudicí. Jeho otec Monaldo organizoval rodinné akademie, aby sesynova vynalézavost vynikla, ale nyní snil o větším světě, o rozmanitějším a méně provinčním publiku.

V letech 1815-1816 došlo k tomu, co se začalo nazývat Leopardiho "literární konverzí", tj. k přechodu od pouhé erudice k poezii; sám Leopardi to nazýval "přechodem od erudice ke kráse". Následovalo opuštění reakční politické koncepce jeho otce a odpoutání se od katolického náboženství.

Právě rok 1816 je rokem, kdy se výrazněji projevuje jeho básnické povolání, a to i mezi množstvím erudovaných děl, která stále zabírají jeho pole působnosti: vedle překladů první knihy Odysseie a druhé knihy Aeneidy skládá lyriku "Le rimembranze", kantiku a hymnus. Zasahuje do milánského sporu mezi klasiky a romantiky. 1817 přichází novépřeklady a významné básnické doklady.

Život Giacoma Leopardiho je sám o sobě chudý na vnější události: je to "příběh duše" (pod tímto názvem si Leopardi představoval napsání autobiografického románu.) Je to drama prožité a protrpěné v intimitě ducha.

Básník, a tedy ve své proměně i lidská bytost "tout-court", usiluje o nekonečné štěstí, které je zcela nemožné; život je zbytečná bolest; inteligence neotevírá cestu k žádnému vyššímu světu, protože ten neexistuje jinak než v lidské iluzi; inteligence slouží pouze k tomu, abychom si uvědomili, že z ničeho jsme vyšli a k ničemu se nevrátíme, zatímco únava a bolest životanic nestaví.

V roce 1817, kdy trpěl deformací páteře a nervovými poruchami, navázal korespondenci s Pietrem Giordanim, s nímž se měl osobně setkat až v následujícím roce a který měl pro přítelovy výlevy vždy lidské pochopení. V tomto období začal velký básník mimo jiné sepisovat své první myšlenky pro Zibaldone a napsal několik sonetů. Rok 1818 byl naopak rokem, v němž sek němuž Leopardi prozrazuje své obrácení, a to prvním spisem, který má hodnotu básnického manifestu: "Discorso di un Italiano intorno alla poesia romantica" na obranu klasické poezie; v Římě také vydává s věnováním Vincenci Montimu dvě písně "All'Italia" a "Sopra il monumento di Dante". Mezitím ho postihne vážná oční choroba, která mu brání nejen ve čtení,ale také přemýšlet, a to natolik, že opakovaně uvažuje o sebevraždě.

V tomto klimatu dozrává takzvaná "filosofická konverze", tedy přechod od poezie k filosofii, od "antického" stavu (přirozeně šťastného a poetického) k "modernímu" (ovládanému neštěstím a nudou), a to cestou, která na individuální úrovni reprodukuje trasu, kterou musel lidský rod absolvovat ve svých dějinách.Poezie v jeho očích v minulých dobách stále více ustupuje a zdá se být nereprodukovatelná v dnešní době, kdy rozum potlačil možnost oživit fantomy fantazie a iluze.

Bohužel se v tomto období také tajně zamiloval do své sestřenice Geltrudy Cassi Lazzari, která představovala jednu z jeho mnoha neopětovaných lásek, lásek, jimž básník přisuzoval téměř spásné schopnosti zmírnit bolesti duše. Konečně v únoru 1823 mohl Giacomo s otcovým svolením uskutečnit svůj sen a opustit Recanati, kde se cítil být vězněmPrůměrné prostředí, které ho neznalo ani mu nerozumělo. Když však odjel do Říma ke strýci z matčiny strany, byl hluboce zklamán městem, které bylo příliš frivolní a nehostinné.

Jediné, co ho dojalo, byl Tassův hrob. Vrátil se do Recanati, kde zůstal dva roky. Poté se usadil v Miláně (1825), kde se seznámil s Vincenzem Montim; a pak znovu v Boloni (1826), Florencii (1827), kde se setkal s Vieusseuxem, Niccolinim, Collettou, Alessandrem Manzonim, a v Pise (1827-28). Živil se měsíčním platem milánského nakladatele Stelly, pro kterého redigoval komentář k Petrarkovým veršům,Pořizoval překlady z řečtiny a sestavil dvě antologie italské literatury: básně a prózu. Po ztrátě těchto příjmů se vrátil do Recanati (1828). V dubnu 1830 se na Collettovo pozvání vrátil do Florencie; zde navázal přátelství s neapolským exulantem Antoniem Ranierim, jejichž vztah trval až do básníkovy smrti.

V roce 1831 vyšlo ve Florencii vydání "Canti". V roce 1833 odjel s Ranierim do Neapole, kde o dva roky později podepsal smlouvu s nakladatelstvím Starita na vydávání svých děl. V roce 1836, aby unikl hrozbě cholery, se přestěhoval na svahy Vesuvu, kde složil dvě velké lyriky: "Il tramonto della luna" a "La ginestra". 14. června 1837 zemřel.náhle, v pouhých 39 letech, kvůli zhoršení nemocí, které ho již delší dobu trápily.

Poznatky o Leopardiho díle

• Pro Silvii
• To Silvia - Analýza básně
• Leopardiho poetika
• Leopardiho lyrika
• Leopardiho kritika
• Morální operety
• Pro Angela Maie
• Večer v den svátku
• Osamělý vrabec
• Dialog přírody a Islanďana: shrnutí a analýza
• Dialog přírody a Islanďana
• Poslední kánon Sapfó
• Nekonečno
• Na Měsíc
• Zapadající měsíc
• Noční píseň potulného pastýře Asie
• Klid po bouři
• La ginestra (text básně)