Životopis - Zdraví myšlení

V letech po druhé světové válce se francouzská filozofická scéna vyznačovala přítomností myslitele, který dokázal významně přispět k problematice soudobého myšlení, aniž by se zřekl originálního vidění a "výstředního" uspořádání svých postojů vůči tradičním kruhům: počínaje aktivitami kolem myšlenkyFriedrich Nietzsche, Gilles Deleuze se ve Francii a v Evropě proslaví.

Filozof se narodil 18. ledna 1925 v Paříži: jako mladý student se ve škole poprvé rozhodujícím způsobem setkal s profesorem zvučného jména Pierrem Halbwachsem, synem Maurice, jednoho z otců francouzské sociologie, který ho zasvětil do četby velkých klasiků současné francouzské literatury (především André Gida, Anatola France a Charlese Baudelaira).

Navštěvoval pařížské Lycée Carnot a poté se rozhodl zapsat na Sorbonnu, kde zůstal od roku 1944 až do roku 1948, kdy získal licenciát z filozofie: jeho profesory byli F. Alquié, J. Hippolyte a G. Canguilhelm. Pro vzdělání pařížského myslitele bylo v tomto období rozhodující i jeho přátelství s F. Châteletem a budoucími spisovateli, jako byli M. Tournier a M. Canguilhelm.Pro univerzitní léta je také charakteristická určitá nesnášenlivost a polemika s tradičními školami a jejich metodikami, což poznamenává osobnostní rysy budoucího profesora.

Spekulativní cesta francouzského myslitele bude hluboce poznamenána četbou těchto autorů, kterým Deleuze spolu s dalšími, ve výroku výslovně nezmíněnými, věnoval monografie, články, antologie spisů a univerzitní přednášky.

V letech 1948-1957, kdy se stal docentem dějin filozofie na Sorbonně, vyučoval na středních školách v Amiensu, Orleansu a Paříži. V tomto období vydal svou první monografickou práci o myšlení Davida Huma "Empirisme et subjectivité": následovala dlouhá odmlka, kterou přerušilo vydání studie o Nietzschem.

Od roku 1960 se jeho výzkumná činnost přesunula do CNRS a v roce 1964 na univerzitu v Lyonu. Vydal dvě doktorské práce (jak to tehdejší francouzský univerzitní systém umožňoval), první (považovanou za teoretické dílo) pod vedením M. de Gandillaca s názvem "Difference and Repetition" a druhou pod vedením F. Alquié,"Spinoza a problém vyjadřování" mu v roce 1969 vynesla profesuru. Současně vydal další práci, která byla předurčena k zájmu odborných kruhů, "Logiku smyslu", která představila novinky na formální úrovni.

Díky zájmu svého přítele Michela Foucaulta získal profesuru na Univerzitě Paříž VIII-Vincennes, experimentální univerzitě, která rozšířila filozofický diskurz mezi nezasvěcené a reagovala tak na potřebu, která byla v Deleuzově myšlení stále živá a týkala se oslovení i těch, kteří neměli filozofické vzdělání.spolupráce s francouzským psychiatrem Félixem Guattarim (1930-1992) a vydání děl, která z této spolupráce vzešla, "L'anti-Edipo" a "Millepiani", zajistí filozofovi mezinárodní věhlas, zejména v anglosaském světě.

Kromě toho oba autoři později dospěli prostřednictvím intenzivní kritiky psychoanalýzy k téměř pedagogickému dílu "Co je to filosofie?", které vyjasnilo jejich postoj k filosofické tradici v jejích, dalo by se říci, tvůrčích aspektech a zároveň funkčnějších pro nové myšlenkové otvory, které oba učenci navrhli v rámcisrovnání například s vědou a uměním.

Rozsáhlá tvorba Gillese Deleuze se vždy věnovala tomuto typu perspektivy, střídala historiografické svazky s texty věnovanými literární a filmové kritice, ale i malířství a divadlu: ve všech jeho příspěvcích se projevuje autorova filozofická odbornost a vědomí specializovaného poznání filozofie otevřené nejrůznějšímrozdílné.

V osmdesátých letech 20. století, těsně před svým odchodem z pedagogické dráhy v roce 1987, se Gilles Deleuze vrátil k činnosti, která poznamenala jeho začátky, totiž k historiografickým cvičením, jež pařížskému mysliteli umožnily konstruovat svou filozofii v konfrontaci s velkými referenty jeho myšlení: mezi nimi i ke studii věnovanésvému příteli Michelu Foucaultovi, v níž se Deleuzova syntéza filozofie slavného francouzského myslitele jeví jako spekulativní meditace prodchnutá hlubokým obdivem.

Gilles Deleuze si vzal život 4. listopadu 1995 ve svém pařížském domě, když mu bylo 70 let, a to kvůli vážné nemoci (trpěl dýchací nedostatečností, kvůli které musel podstoupit tracheotomii).

Takto komentuje Jacques Derrida smrt filozofa, který zanechal hlubokou stopu v současném myšlení: " Znak velkého filosofa a velkého profesora. Historik filosofie, který vysledoval jakousi konfigurační volbu svého rodokmenu (stoikové, Lukrecius, Spinoza, Hume, Kant, Nietzsche, Bergson atd.), byl zároveň vynálezcem filosofie, který se nikdy neomezoval na žádnou filosofickou "sféru". [...]".

Dva měsíce před jeho tragickou smrtí vyšel jeho poslední text, článek s příznačným názvem "Immanence: život...", který téměř na způsob spekulativního dědictví ukazuje odkaz filozofie, jež se snažila reflektovat život a jeho nesčetné perspektivy, učinit z myšlení skutečné "zdravotní cvičení".