Životopis - Principy pro principy

Niccolò Machiavelli, italský spisovatel, historik, státník a filozof, je bezpochyby jednou z nejvýznamnějších postav v dějinách literatury. Jeho myšlení zanechalo nesmazatelnou stopu v oblasti studia politického a právního uspořádání, zejména díky propracování politického myšlení, které bylo na svou dobu velmi originální, a které ho přivedlo kvyspěl k jasnému praktickému oddělení politiky od morálky.

Narodil se ve Florencii v roce 1469 ve starobylé, ale rozpadlé rodině a od mládí se seznamoval s latinskými klasiky. Svou kariéru ve vládě florentské republiky zahájil po pádu Girolama Savonaroly. Byl zvolen gonfalonýrem Piera Soderiniho, stal se nejprve sekretářem druhé kanceláře a později sekretářem rady Deseti. Vykonával delikátní misediplomatické povinnosti na francouzském dvoře (1504, 1510-11), u Svatého stolce (1506) a na německém císařském dvoře (1507-1508), které mu nemalou měrou pomohly rozvinout jeho myšlenkový systém; kromě toho udržoval oficiální styk mezi ústředními vládními orgány a vyslanci a vojenskými úředníky působícími na cizích dvorech nebo na florentském území.

Jak poznamenal velký literární historik devatenáctého století Francesco De Sanctis, Machiavelli svou politickou vědou teoretizuje emancipaci člověka od vlivu nadpřirozených a fantastických živlů, které vytvářejí mocní, a to nejen proto, že pojetí vyšší prozřetelnosti (neboli Štěstěny), která řídí lidské záležitosti, je lemováno pojetím člověka jako tvůrce dějin (díkysílu svého ducha a svou inteligenci), ale především proto, že pojetí poslušnosti vůči "auctoritates", kteří vše předurčují a nařizují (a samozřejmě i zákonodárství), je nahrazeno přístupem, který bere v úvahu pozorování skutečnosti v její "uskutečněné pravdě", jak ji definuje spisovatel. Sestupuje tedy na terén praxe a navrhuježe místo takzvané "morálky", souboru abstraktních pravidel, která jednotlivci často nerespektují, by měla být nahrazena pravidly každodenní politické praxe, která nemají s morálkou, natož náboženskou, nic společného. A je třeba mít na paměti, že v době, kdy Machiavelli psal, byla morálka ztotožňována téměř výhradně s mravností.náboženské, protože myšlenka sekulární morálky se ještě zdaleka neobjevila.

Na druhou stranu, pokud jde o institucionální reflexi, Machiavelli dělá další kroky vpřed s ohledem na logiku své doby, a to díky tomu, že pojem léna nahrazuje moderním a širším pojmem státu, který, jak ve svých spisech několikrát zdůrazňuje, musí být důsledně oddělen od moci náboženské. Stát hodný toho jména a ochotný jednat je totižV souladu s novou logikou nastolenou Florenťany nemohla podřídit své jednání pravidlům, která jí ukládá autorita, jež na ni sestoupila takříkajíc "shora". Machiavelli jde zcela odvážně tak daleko, že říká, i když ještě nezralým a zárodečným způsobem, že právě církev musí být podřízena státu

Je důležité zdůraznit, že Machiavelliho úvahy vždy čerpají svůj "humus" a smysl své existence z realistické analýzy faktů, jak se předkládají nezaujatému a nepředpojatému pohledu. Jinými slovy, řečeno hruběji, z každodenní zkušenosti. Tato faktická realita a tato každodennost ovlivňují knížete stejně jako jeho samotného.učenec, tedy jak z hlediska soukromého, "jako člověk", tak z hlediska obecněji politického, "jako vládce". To znamená, že v realitě existuje dvojí pohyb, pohyb každodenního, všedního člověka a pohyb politického faktu, který je jistě složitější a obtížněji pochopitelný.

V každém případě to byly jeho diplomatické mise v Itálii, které mu umožnily poznat některá knížata a z první ruky pozorovat jejich rozdíly ve vládě a politickém směřování; zejména se seznámil a pracoval pro Cesara Borgiu a při této příležitosti projevil zájem o politickou prozíravost a železnou pěst, kterou tento tyran (jenž mělnedávno založil osobní doménu s centrem v Urbinu).

Právě na základě toho později ve většině svých spisů načrtl velmi realistické politické analýzy tehdejší situace a srovnával je s příklady z historie (zejména římské).

Například ve svém nejslavnějším díle "Kníže" (napsaném v letech 1513-14, ale vydaném tiskem až v roce 1532) rozebírá různé druhy knížectví a armád a snaží se nastínit vlastnosti, které jsou nezbytné k tomu, aby si kníže mohl podmanit a udržet stát a získat si uctivou podporu poddaných.ideálního vládce, který je schopen udržet silný stát a úspěšně čelit útokům zvenčí i povstáním svých poddaných, aniž by byl příliš omezován morálními ohledy, ale pouze realistickým politickým hodnocením. Pokud se například "skutečná realita věci" prezentuje jako násilná a ovládaná bojem, bude se muset kníže prosadit silou.

Navíc panuje přesvědčení, že je lepší být spíše obávaný než milovaný. Samozřejmě, že ve skutečnosti by bylo žádoucí dosáhnout obojího, ale když si musí vybrat (protože je obtížné obě vlastnosti skloubit), je pro knížete mnohem bezpečnější to první. Podle Machiavelliho by tedy kníže měl mít zájem pouze o moc a cítit se vázán pouze těmi pravidly (vytyčenýmidějinami), které vedou politické akce k úspěchu a překonávají nepředvídatelné a nevypočitatelné překážky, jež do hry staví Štěstěna.

Spisovatel však měl příležitost uplatnit se i jako politik, bohužel ne s velkým štěstím. Již v roce 1500, když byl na dvoře Cesara Borgii, si během vojenského ležení uvědomil, že cizí žoldnéři jsou slabší než Italové. Zorganizoval tedy lidovou milici, s jejíž pomocí měl zajistit vlasteneckou obranu obecného blaha republiky.Florencie (v letech 1503-1506 byl pověřen organizací vojenské obrany Florencie). Tato domobrana však při své první akci v roce 1512 proti španělské pěchotě v Pratu neuspěla, a tak bylo o osudu republiky i Machiavelliho kariéry rozhodnuto. Po zániku Florentské republiky získali Medicejští s pomocí Španělů a Svatého stolce opět moc nad Florencií a Machiavelli se rozhodl proMachiavelli je propuštěn.

V roce 1513 byl po neúspěšném spiknutí nespravedlivě zatčen a mučen. Krátce po zvolení papeže Lva X. (z rodu Medicejských) byl konečně propuštěn na svobodu. Poté odešel na své panství Sant'Andrea. V tomto jakémsi exilu napsal svá nejvýznamnější díla. Poté se mu navzdory snaze získat přízeň nových vládců nepodařilozískat v nové vládě podobné postavení jako v minulosti. Zemřel 21. června 1527.

Mezi další díla velkého myslitele patří novela "Belfagor" a slavná komedie "La Mandragola", dvě mistrovská díla, u nichž je třeba litovat, že se Machiavelli nikdy nevěnoval divadlu.

I dnes, když se mluví o "machiavelismu", se tím myslí, ne zcela správně, politická taktika, která se snaží bez ohledu na morálku zvětšit vlastní moc a bohatství, odtud pochází slavné heslo (které Machiavelli zřejmě nikdy nevyslovil) "účel světí prostředky".